close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

I - Cour po Starém Městě

8. dubna 2012 v 10:16 | Pupša
I - COUR PO STARÉM MESTE - JOSEFOV, FRANTISEK.
Po stopách Vontů, Rychlých šípů i Anežky České.
Čas od času se přihodí že vám "lupne v bedně". Mě a Čůdince se to stává také i když nyní již ne tak často. Čůďa říká, že jsem líný a já říkám, že přemýšlím. Zkrátka (jak říkal pan Zátka) se nám 23.3.2012, urodilo v moskovnách, že se půjdeme podívat na výstavu Svatá Anežka Česká-princezna a řeholnice, v klášteře sv. Anežky na Františku. Ta výstava byla půl roku a my měli pořád čas a čas, až jsme šli na poslední chvíli! 25.3. výstava končila. No a když už jsme se tak rozhodli, tak jsme se chtěli podívat na místa, kde strávila Jája Pajaja svoje dětství a dospívání. Mimo jiné v těch místech žili její vrstevníci např. holky z gymplu, spolužačka z obecné spisovatelka Salivarová , hokejista Franta Tikal a prý i potulný zpěvák Walda Matuška. Nechávám stranou osobnosti jako je rabí Löwy, Oldřich Nový apod.
A tak začínám popis odpolední toulky, za krásného počasí a dokumentuji některá místa obrázky. Vystoupili jsme z glajzny č.6 ve Spálence a přes Perštýn a Michalkou jsme se dokodrcali na Staromák. Samozřejmě že jsme se šmrncli kolem historických kostelů (ale i kostelů z Foglarových románů). Tak v první řadě klášterní kostel sv. ANNY, který od r.1782 neslouží svému účelu (klášter zrušil Josef II.). Od r. 2004 slouží jako kulturní centrum Pražská křižovatka, byla zde vystavena rakev Václava Havla. / Konečně víme, kde je Pražská křižovatka!/. Proplétáme se až na STAROMĚSTSKÉ NÁMĚSTÍ, kde se již připravují na velikonoční trhy. Takže tam byl docela organizovaný zmatek a velká ověnčená bříza. Čůdince to nevadilo, protože si koupila svojí oblíbenou zmrzlinku - "citronovou". Další památný kostel je
sv. JAKUB,impozantní kostel, kde se pořádají varhanní koncerty. A odtamtud Rybnou ulicí míjíme ulici Benediktskou,
sídlo Jáji Pajaji, která zde zná každou
kočičí hlavu. Mimo jiné, Čůdinka
v tuto velikonoční dobu, musela nosit podkolenky i kdyby měla zmrznout! Rybnou ulicí se dostáváme k dalšímu kostelu-kostelu sv. HAŠTALA. A to už jsme v centru pomyslného působení tajuplných Vontů a nočních výprav Rychlých šípů z "Druhé strany".
Jako první objevujeme uliční ceduli
VE STÍNADLECH. "Jde o uličku, která vede z Haštalského náměstí mezi
Anežskou a Haštalskou a ústí do ulice
U obecního dvora proti domu čp. 800.
Městská část Praha 1 k jejímu
pojmenování uspořádala anketu a výběrem názvu Ve Stínadlech, chtěla připomenout , výročí narození spisovatele Jaroslava Foglara.
Je to jen průchod bez domů,
ale vyvolává zdání možné existence
tajemných Vontů, Široka a nočních
záhadných výprav Rychlých šípů z "Druhé strany".





















Ulička Ve Stínadlech














Tajuplný Ježek v kleci list Gingo biloby
Kupodivu nikde na Josefově jsme tento strom nenašli.








Fotografie a nápisy na zdi v uličce
Ve Stínadlech připomínají film a
komiks o Rychlých šípech.










Kousek dál nacházíme Anežskou ulici s výhledem na klášter sv. Anežky České, kde jsme strávili 2 hodiny prohlídkou interiéru kláštera a výstavy Svatá Anežka Česká - princezna a řeholnice, která tento klášter založila a zde trávila svůj život až do smrti smrťoucí.






Anežská ulice
Klášter sv. Anežky České

Po návštěvě výstavy odcházíme do dalších tajemných uliček Františku.
Cestou si vzpomínáme na hesla Vontů: "Buďme svorni!
Žlutá je barva naše!
Nevyzraďme nic, co víme!
Mlčenlivost chrání nás!"
A vybavují se nám postavy chlapců z klubu Rychlých šípů a
vyjmenovali jsme je všechny, včetně Bubliny.




a už jsme v ulici Řásnovka na konci Františku.













A to je tajemná Řásnovka


A tohle je zvonec a naší výpravy po stopách Vontů, Rychlých Šípů a Anežky české je pro dnešek konec.
Pupša.
 

Z pražských hospod

12. března 2012 v 13:33 | Pupša

POSTŘEHY Z PRAŽSKÝCH HOSPOD A HOSPŮDEK:

S mým žákem, spolupracovníkem a hlavně kamarádem Martinem Pecharem v jedné osobě, jsme se domluvili, že budeme čas od času navštěvovat po práci pražské hospody a typovat je. No pár jsme jich "udělali" ,ale nešlo to dál praktikovat- ani tak finančně, protože jsme vypili každý 2 piva, ale hlavně časově. Protože to bychom byli furt v hospodě (při počtu hospod v Praze) a ne doma. Takže původně zamýšleného "průvodce" jsme nenapsali, ale přece jenom pár historek (odposlechnutých hovorů od vedlejších stolů) jsem zaznamenal.

Dejvická hospoda "U sokolovny":

U vedlejšího stolu popíjejí pivo 4 chasníci, s přibývajícími pivy je jejich hovor čím dál hlasitější. Při má čahoun - dejvický švihák:

*Kluci doufám, že prvotrestanci budou mít amnestii - jel jsem vožralý a neujel jsem "mlíkařům" - teď jsem marod a prodlužuju to až do amnestie. Vím to, šváru a tchána mám u vnitra.

*Kluci nechcete oktávku? - "stříbrnej blesk" - za tři táci! Moc byste mě píchli, stojí už půl roku na parkovišti a dám k tomu ještě skoro jedno další na díly, to mám pod kůlnou.

* Jó kluci, čudo je sport!

Staroměstská hospoda "Betlémská kaple":

Hospoda má 2 místnosti:výčep a lokál. Výčep i lokál plný - jsme ve výčepu na stojáka. U pípy štíhlouš nezastaví proud piva, číšník upaťanej tlouštík roznáší sklenice. Stojíme bokem u výčepu a přesto na nás číšník volá "Běžte stranou, nemám přehled přes lokál!" Mezi náma: lokál je mimo výčep po dvou stranách, takže nemůže od pípy vidět absolutně nic!

Při další návštěvě nám na stojáka nenalili s odkazem na ceduli " ve výčepu nenaléváme".

Novoměstská vinárna "U sudu" pod Karlovým náměstím:

Sedíme na židličkách u baru. Spořádaně vejdou 3 mladí třicátníci a číšnice je vítá " áá přišlo ssací komando - tak co jak jste se měli na čundru?" a třicátníci pokračují do vlastní místnosti vinárny za dveřmi. Asi za půl hodiny po nich, příjdou další tři, evidentně světáci. Jeden z nich šedivka cca 50 let, rádoby mladík s džínovým oblečkem, a klíči na opasku - jak jinak. Zůstali u výčepu na stojáka a nejmenší z nich jim vypráví: "já můžu chodit do "číny" na obědy každý den (tehdy byla "čína" jen ve Vodičkově ulici a chodit tam každý den by zruinovalo i ministerského předsedu). Tak jsem si tam něco dal k jídlu a pak chci platit - přišel číšas a říkal: vy jste měl švej-žu-žu? Já se lek' a říkám Já ne!- To snad vy! No a pak jsem teda zaplatil." Zrovna se v baru objevil číšník z vinárny a malý světák na něj volá: " Oldo, co je to švejžužu?" A číšník odpoví - to je ňáký čínský jídlo. Světák "aha - no vidíte -můžu tam chodit každý týden".

Restaurace " Staroměstská" na Staroměstském náměstí:

Veliký lokál - zasedneme ke stolu až v zadu obrovské místnosti. U vedlejšího stolu je už plno - sedí tam 3 postarší pánové (jak se říká: v létech), evidentně z venkova nebo momentálně pracující v Praze. Jeden z nich ve svátečním - černém - jak na svatbu nebo fůnus). Všichni tři jsou už nacamraní - zřejmě vypadli z dělnické hospody, která má od 15 do 16 hodin pauzu. Po chvíli si k nim přisedli 2 němečtí turisti s velkými tlumoky. Němci si dali jídlo a limonádu - světáci rovněž odmítli pivo a objednali si láhev bílého vína (mohou si to přece dovolit). Číšnice přinesla víno, nalila a "sváteční" ochutnal a prohlásil za dobré ( což ve svém stavu mohl prohlásit o jakékoliv tekutině). Číšnice rozlila víno za přátelského štěbetání druhého světáka. Sváteční mu přitakával s přehledem (jako by byl okresní formát). Třetí (nemluvný) už nebyl schopen ani přitakat, ani připít - jen si ťuknul skleničkou. Všude kolem teklo pivo proudem - je to vyhlášená pivnice a pivo mají jako křen! Ale naši světáci přece nebudou pít sprosté pivo! Třetí - nemluva - si chtěl cucnout ale víc vína mu stékalo poruce do rukávu saka - zřejmě už mu huba odmítla pít. Mezitím němci občas něco prohodili mezi jídlem - a světáci povzbuzení jejich jídlem si také objednali "něco k jídlu". Dali si huspeninu!! Ať nežerou! Huspenina je normální tlačenka, ale když si dali flašku vína, tak musí ušetřit na jídle. Mezitím se částečně vzpamatoval nemluva a zjistil, že vedle něj sedí němci. S nonšalancí světáka se jich zeptal : Sprechen sie deutsch? , z čehož němci byli vyvalení a očekávali, že bude následovat rozhovor. Omyl, náš světák učinil mezinárodnímu přátelství dostatečnou službu a otočil se zpět na huspeninu. Navíc ukázal svým kolegům, že se domluví s cizinci. Upadl opět do strnulého stavu a žvejkal huspeninu. Protože ta jim ale nestačila - svátečně oblečený s gestem "nechte to na mne" vytáhl z aktovky igelitovou tašku, ponořil do ní ruku až po rukáv a vytáhl další igelitový pytlík a v něm domací uzené! A s nonšalancí sobě vlastní, si uzené hodil na svůj talíř ke zbytku huspeniny. Pak nenápadně sbalil oba igeliťáky a zasunul je zpět do aktovky. Dlabenec pak rozdělil stejným dílem svým kámošům. Nemluvovi (o kterém již víme,že je jazykový expert) to celkem bylo jedno, protože domácí uzené nemohl rozkrájet. Mezitím zaplatili němci a zvedli se k odchodu - to zaregistroval nemluva a s grácií světáka jim kynul rukou a volal "Good bye!" Světáci byli konečně sami - víno vypili asi tak půl flašky (nemluva bryndal), ale jídlo snědli všechno. Teď se mohou připravovat jak budou doma v hospodě vyprávět o dobytí a vítězství nad Prahou.

U krále Brabantského na Malé Straně.

Dnes má svátek Jiří - takže jsou hospody nabité. Dvě místa se ale najdou. U vedlejšího velkého stolu spí jistý Josef a před ním stojí 7 natočených piv. S Pepou sedí jeden kámoš. Pepova holka flirtuje u výčepu s jedním tetovaným. Po čase Pepa procitne a diví se proč je před ním tolik piv ( kterým již pochopitelně zmizela pěna) a sděluje, že se výčepák zbláznil. Podroušený kámoš mu vysvětluje, že si je před půl hodinou objednal.

Zvláštností výčepu je, že při odchodu ze záchodku si musíte otřít boty o rohožku, než vstoupíte do výčepu. Abyste ke stolu nenanosili svinstvo!



U Glaubiců - výčep na Malé Straně.

Už v chodbě slyšíme zvuk houslí. U jednoho stolu jsou dvě místa volná. U vedlejšího stolu sedí mladík a s ním, podle mluvy, ostravský světák. Říká že v Praze jezdil s lokomotivou a vysloveně mladíka svádí. Světák za mladíka platí a ptá se jak se jmenuje - ten odpoví Josef a světák na to: Josef, Josef, to je francouzsky Jofrey a anglicky John! Padáme do mdloub - úplně nás ohromil. Světák poodešel požádat houslistu aby mu zahrál "světovku" : " Kdo to byl - cikán, černý cikán". To jsme šli do kolen podruhé! Snad za pivo docílil, že mu houslista toho Cikána zahrál. Když jsme odcházeli, všimli jsme si nápisu na stěně u dveří " Zákaz všech her včetně na hudební nástroje".



Některé spiťarské výrazy: Ssací komando

Rumová smršť (rum do pulitru)

Tomsovic zvířena III. díl

6. června 2010 v 10:28 | Pupša
Pravidla soužití se psem



Do domu pes nesmí.
No dobře, do domu smí, ale jen do některých místností.
Pes smí do všech místností, ale nesmí lehat na nábytek.
Pes smí lehat jen na starý nábytek.
Tak jo, smí lehat všude na nábytku, ale nesmí spát s lidmi v posteli.
OK, pes smí do postele, ale jen když ho tam pán zavolá.
Pes smí spát v posteli, když se mu zachce, ale nesmí zalézat pod peřinu.
Pes smí pod peřinu, jen když ho tam pán pozve.
Pes smí spát pod peřinou každou noc.
Lidé mohou pod peřinu jen se svolením psa.


Pejskové z naší ulice a bloku
Ještě dříve než se pustím do výčtu psí smečky v naší ulici, bych se rád zmínil o jedné zvláštní lidské rase, pevně spjaté se psím stvořením. Jedná se o "pejskaře". Dokud nemáte nějakého pejska, tak potkáváte ve vaší ulici spoustu lidí, které vám nic neříkají a ani nemáte zájem se s nimi seznámit-prostě normální život. Ten se vám ale zcela změní získáním psího kamaráda.
Postupně se prostřednictvím pejsků seznámíte s celou plejádou stejně "postižených" lidí a i když ve většině případů neznáte jména majitelů pejsků, brzy zjistíte jejich zvyky, problémy, názory a pochopitelně téměř do detailů poznáte jejich mazlíčka včetně jména. Pak se už zdravíte na ulici, i když nemáte s sebou pejska a udržujete jisté přátelské vztahy, bez ohledu zda se vám jejich pes líbí či ne a to platí i pro vašeho pejska. Protože ten si některé psí kamarády oblíbí (bez ohledu na rasu a velikost) a když je vidí, může se umlátit vlastní ocáskem, jak s ním vrtí. Naopak některé nemůže ani cítit a při jejich setkání "cení" zuby a vrčí. Ale jinak jsou pejskaři vesměs řádní a milí lidé. Ostudu jim dělají jen ti, co neuklízí psí exkrementy.
V následujícím uvádím, bez ladu a skladu, jména psích kamarádů Báry, ale i pejsků, které při venčení pravidelně potkáváme, ale nějak zvlášť se nekamarádíme. Prostorově se jedná hlavně o ulici Vladivostocká ve Vršovicích a blok domů mezi ulicemi Vladivostocká a Vršovická. Zapsáno roku 2007 a doplňováno do roku 2009.
Rendy - střední bílý pudl, stáří 13 let, miláček Báry - venčí ho příjemná, i když trochu upovídaná paní se silnou "cukrovkou" a její vnučka Terezka. Rendy je o trochu větší než Bára. Bára ho miluje, obskakuje, on slastně ale jakoby bez zájmu drží, a pak jde počůrat zeď. Pokaždé! Právě kvůli němu Bára přeběhla přes ulici a porazilo jí auto, které nakonec ujelo. Bydlí na konci Vladivostocké u stadionu Slavie.
Alan - boxer bílý (v ČR jsou jen 2 chovné stanice), obrovský pes 5 let starý, budí hrůzostrašný dojem a respekt. Málem si vypíchnul oko o křoví, kam rád zajde. Stále chodí s babčou na krátkém vodítku, aby snad nikoho neohrozil - ani se neproběhne. Ke mně však byl tolerantní. Čas od času prý jezdí na chalupu s velkým výběhem a tam prý lítá jak hadr na holi.
Filip - pouliční směs, bezprizorný, ujali se ho manželé "taxikáři", je to decentní kamarád Báry. Štěká na všechny psy mimo Báry a Čikyho. Od Báry se nechá obskakovat. Na chalupě za Prahou ho měl na starosti p.Štrougal, syn bývalého premiéra. Tento synáček v honosné vile chová chrty a o Filipa se moc nestaral, dával mu prý maximálně vodu a suchý chleba. Filip pak utekl, toulal se s místními psi, přespával i v kanále u         silnice, dokud si ho nevzali do péče právě naši sousedi "taxikáři" z          Vladivostocké. Stáří asi 13 let.
Bob - střední černý pudl, kdysi nápadník Báry, páníček nosí "placatou čepici". Začátkem října 2008 umřel, nemohl na zadní nohy. Umřel páníčkovi v náručí uspáním u zvěrolékaře, když packama držel páníčka za ruku a lízal mu tvář, což prý nikdy za 15½ roku nedělal. Cítil asi, že už je konec a chtěl se se svým páníčkem rozloučit.
Bad - klasický vlčák, starý 14tiletý dobrák, bohužel epileptik, těžce chodí a je z vedlejšího domu.
Čiky - bišonek-boloňský psík. Jak sama jeho pánička říká "fackovací pes" protože si na něj každý pes dovolí. Často páničce utekl. Za mlada s Bárou proběhali všechny Vladivostocké trávníky mezi domy. Dneska už se Báry ale i ostatních pejsků straní.
Oskar - velký pes typu bernardýna, dobrák. Doprovázeli ho střídavě pán i pánička, dost povídaví, ale příjemní. Oskar ke stáří byl nevrlý až zuřivý, bez důvodu pokousal i páničku a musel být utracen.
Aryk - zlatý retrívr, dobrák, tramvaj mu ujela kus ocasu, od mala chabrus na srdce a klouby. S jeho páníčkem Vaškem vytvořili legendární pár a patřili ke koloritu naší ulice.Aryk byl doslova velký Bářin kamarád a ochránce-gentleman.
Body - pes střední velikosti, neurčité rasy a velice běhavý. Vyžadoval si venčení prakticky celý den. Jeho pánička (advokátka) nosila stále plnou tašku "igelitku" - takže jsme jí tak říkali. Citlivá to žena, když se něco stalo jakémukoliv zvířeti, tak probrečela den. Body nosil pořád v puse měkký balón větší jak jeho hlava.
Robin - čivava 1 rok, chodí s ním špatně chodící stará paní, která dříve měla čivavu Terryho. Vnuk jí chce vystěhovat a získat po ní byt - "copak já za to můžu, že jsem ještě neumřela?". No taková menší lidská tragédie. Bydlí až na konci Vladivostocké, u fotbalového stadionu, blízko Rendyho.
Pepík - asi pinč, to neví ani páníček. Matku pinču (nebo pinčku?) si majitelé přivezli z Ruska a tady jí převálcoval nějaký český voříšek - asi pomsta za rok 1968. Nyní se z něj stal frajer Pepík z Vršovic. Páníček chodí stále s kapucí jako kdysi Bohouš z Bratrstva kočičí pracky. Pepík má krásnou tmavohnědou srst, nezvyklou na pinče. Je mu 5 let.
Ferda - krátkosrstý trpasličí jezevčík, 5 roků. Páníček nosí čepici - zmijovku. Takovej strejda, který pořád mluví jaké je dneska počasí. Oba dva jsou známé "Vladivostocké" figurky.
Valda a Dan - trpasličí dlouhosrstí jezevčíci. Jezdí po výstavách a vozí z nich trofeje, mají jich dohromady asi 25 pohárů! Nejdříve bodoval 4 letý Valda a nyní 2 letý Dan. Na výstavy s nima jezdí jejich pánička, ale venčí je její otec, příjemný starší kulhající pán.
Dag - malý pudl s černofialovou srstí - patří do kategorie Boy. Chodí ho venčit košatá paní s dlouhými rozevlátými vlasy. Říkáme jí "čarodějnice", ale je hodná, a má nesmírně ráda naší Báru.
Štěkálkové - bohužel jména neznám. Jsou to bišonkové z ulice Na hroudě (vlastně přepolní). Venčil je páníček - taxikář a každý den ten mladší štěkal u květinářství na dopravní značku! Na žádnou jinou, jen na tu jedinou - no byla to podívaná pro celou ulici, jak tý ceduli "vyčítal".
Bendži - je ze zatím  neuznané rasy "Pravý jihočeský". Pánička je silnější brýlatá persona z Vršovické ulice, ale patří do rodiny pejkařů.
Náš barák reprezentují:
Bára - naše střední pudlice apricot, je jí 14 let
Endži - bišonek sousedů naproti našeho poschodí. Později ho předali babičce do jiné čtvrti
Týna - kříženec 8 měsíční štěně, ze 4.poschodí. Páníček Franta - dříve měli Dinu taky křížence, věčně štěkající, která se dožila v pohodě 17 let! Do poslední chvíle byla čilá, běhavá a najednou z ničeho nic během posledních dvou dnů nemohla chodit a zemřela. Když změnil Franta zaměstnání, tak Týnu předal sestře do Ústí n.L.
Baryk - 10letý trochu křížený bílý špic, v přízemí. Nenápadný, trochu obézní domácí mazel.
Brita - vlčák z 2. poschodí. Bára se jí bála (ale lidi také). Na víkend jezdila s páníčkama na chatu. Zemřela ve věku 12,5 roků.
Max - trpasličí buldoček, malý obtloustlý mazlíček Elišky na našem poschodí.
Pejskové u naší chalupy
Benešovi - dokud bydleli pod námi Benešovi, tak měli vždy fenu vlčáka, když zemřela tak si pořídili novou a dali jí stejné jméno, aby si to nepletli. A tak známe Soňu I a Soňu II. Obě dvě byly mohutné, ale dobrosrdečné feny. Naše Bára sice na ně štěkala, ale pak je na "svém" území tolerovala. Poslední fenku pojmenovali Asta, a když prodali chalupu a
přestěhovali se do Tanvaldu, tak Asta pochopitelně šla s nimi i když ztratila svobodný výběh. Zato jí koupili novou válendu - jen pro ni. (Ale stejně spí u postele Petra).
Havlíkovi -
Dosud jsme zažili 3 jejich psy: dědouška Míšu, fenku Dášu a poslední Sáru. Míša a Dáša jsou už v psím nebi a byla to pouliční směs. Poslední Sára je nalezenec - dobrmanka. Sára dost utíká, takže jí pouštějí ven jen v doprovodu. Je hodná, ale nejlepší byla Dáša - ta chodila pořád s Láďou Havlíků a dokonce s ním jezdila na jeho traktoru.

       Pejskové v blízkém příbuzenstvu                                            
Sylva. Když jsem bydlel s rodiči a sestrou Alenou v Hostivaři v ulici  ornoměcholupská, tak jsme měli fenu německého ovčáka Sylvu.
   Nádherně rostlý zdravý pes, s krásnou černou srstí, inteligentní hlídač a oddaný naší rodině. Sylva spala s tátou v jeho posteli, i když venku měla krásnou boudu. A vidět ty dva spát spolu pod peřinou, byla podívaná pro bohy! Máma stála jednou na chodníku před barákem a povídala se sousedkou - pochopitelně Sylva musela být u toho. Při řeči ta paní položila svojí ruku naší mámě na rameno - Sylva si myslela, že na mámu útočí, tak jí chtěla bránit a tu paní kousla do ruky ( do té co položila na naší mámu). No aféra - doktor, očkování, ale jinak dobrý. Sylva klidně přeskočila 1,8 metru vysoký plot! Dost smutné bylo, že když se naši stěhovali do Vršovic, museli totiž Sylvu přenechat novému majiteli objektu. Do činžáku se prostě      nehodila a tak Sylva zůstala v prostředí, které dobře znala. Loučení se psem je vždycky smutné a bohužel už jsem jí potom neviděl.
   Vzpomínám si, že před Sylvou jsme měli ještě Ritu, krásnou klasickou fenu vlčáka, ale ta už byla hodně stará, když jsme se přistěhovali a taky asi po roce zemřela.                                                                                                                                             Fík, Puňťa, Lucka, Lejdy v Libochovičkách. Za všechno může milovník čtyřnohé, štěkající zvěře Jana. Ta vždycky objevila nějakého opuštěného nebo zatoulaného psa a poskytla mu azyl. Takže první byl Fík - malý pejsek neurčité rasy. Puňťu přivedli do školy cizí děti a Jana ho odvezla domů. Puňťa byl pouliční směs a to asi určilo, že to byl rozený tulák. Miloval svobodu a někdy se      ztratil na celý týden a pak zase přišel domů a chvíli sekal dobrotu, než ho to zase raflo. Měl ale rodinu rád, stalo se jednou, že děti odjeli autobusem do školy a Puňťa za nimi běžel. Autobus mu samozřejmě ujel, ale on si cestu našel až do Buštěhradu a tam si u školy lehl na schody a čekal. Na chalupě vždycky zalezl na noc pod postele a tam spal. Tragedie byla, když se pod postelí uprd - to byla    taková síla, že se musela chalupa větrat. Teda fakt smrděl hrozně! (No konec        konců, když to udělala Bára v autě, tak jsme museli otevřít všechna okna- a ona jakoby nic). Konec Puňťi? - jednou zase utekl jako obvykle, ale už se nevrátil!  Ani ho nikdo neviděl - takže jak skončil se neví - že by cikáni? Lucka byla nalezenec, střední pudl apricot. Její majitelé jí vyhodili z auta na      trase Praha-Slaný. Čekala u silnice možná několik dní, byla zubožená, umazaná      od rozehřátého asfaltu na silnici a tak se dostala do Libochoviček. Jana jí  musela napřed zbavit asfaltu, umýt a vykrmit. Posléze se stala miláčkem rodiny a porodila dokonce několik štěňátek, mezi nimiž i naší Báru. Aby se nestala při  hárání kořistí místních psích světáků, dala jí Radka vykastrovat, bohužel jí to veterinář udělal asi špatně, takže do rána v bolestech zemřela.           Lejdy (Lady) - tuto fenku dalmatince kupodivu rodina koupila. Otec Láďa sice    chtěl vlčáka, ale Jana udělala asi výhodnou koupi - a tak se puntíkatá Lejdynka objevila na sídle. Rodinu měla ráda, ale nikam do bytu jí nepouštěli, že prý pouští srst - štětiny. A tak její život byl v kuchyni na houni u topení.    Nesmírně milovala teplo. Trochu volnosti po domě měla, když jsme (Pražáci)      přijeli na návštěvu. Ne, že by osazenstvo domu nefrfňalo - no ale co měli s námi dělat. Lejdy, když jsme přijeli, tak nanás skákala a radostí učůrkávala. Milovala výběhy za chalupou - až k "čarodějnicím", to byla šťastná. Když ona vyběhla až  nahoru na kopec, byla Bára teprve v polovině kopce. Po odstěhování Radky do Otrub se stěhovala i Lejdyna. Měla se tam hezky, i když měla minimální výběh. Horší bylo, že nosila několik let pořád krunýř (límec) kolem krku a později tělový krunýř, protože z boku měla otevřenou cistu. Vytrpěla si chudinka dost, a          když se jí konečně cista uzavřela, tak asi za rok začala chřadnout s ledvinama a  nakonec jí musel veterinář pomoci od bolesti. Celá rodina jí obrečela.  Dvořákovic si později pořídili nového pejska.
Jessie - fenka zlatý retrívr, koupili si jí Otrubáci pro Kryštova, za zemřelou          Lejdy. Jessi později zůstala v Otrubách.
Niky - roztomilou drobnou fenku salikaj mají Martin a Petra v Hradci         Králové. Je to velký mazel a pochopitelně spí s nimi v posteli - jak jinak.
Matty a Jokky jsou yorkshirové Renaty - maminky Petry v Hradci Králové.                         
Andy je rasy Ši-tsu a vlastní ho děda Petry, taky v Hradci Králové.
Ebony - nová psí tvář v Libochovičkách. Je to fenka stafordšírského teriéra a stará se o ni Helena.                                                                                                   
Rita - krásná hravá fenka, kterou mají Jindřiška a Ládik na Kladně. Je jí 6 měsíců a je to maďarský ohař (viszla).                                                                                   
Nikyta - jihoruský ovčák Ivany, 6 let, ale musel být utracen, protože byl nebezpečný pro okolí.                                                                                                    
Alf - mops, 10 let, rovněž Ivany, sdílel s Nikytou místo ve vile na Kladně. V současné době prodělává odtučňovací kůru (to důvěrně znám).                                                             
Ben - krásný černý malý knírač - měla ho babička Míla, byl hodně uštěkaný. Jako štěňátko utekl a celou noc spal někde venku. Proto si vždycky venku páníčky hlídal. Byl to vrstevník Báry a už to má také za sebou.                                                                              
Miky, Dita, Aja - pražští krysaříci babičky Stáňi. Miky přejelo v Praze auto. Zrzavá Dita umřela asi před rokem a poslední Aje je 8 let a užívá si.

Zákony psího vlastnictví:
·       Jestli se mi to líbí, je to moje.
·       Pokud to mám v tlamě, je to moje.
·       Pokud ti to můžu sebrat, je to moje.
·       Pokud jsem to měl před chvílí, je to moje.
·       Pokud je to moje, nesmí se to podobat ničemu z tvých věcí.
·       Pokud to rozkoušu na kousky, všechny kousky jsou moje.
·       Pokud to jen vypadá jako moje, je to moje.
·       Pokud jsem to viděl první, je to moje.
·       Pokud si s něčím hraješ a položíš to, je to moje.
·       Když se to rozbije, je to tvoje.

Podobnost jednání psů a  mužů:                                                                               
Oba zaberou příliš mnoho místa v posteli.                                                                                          Oba mají iracionální strach z vysavače.                                                      
Oba si značkují svá teritoria.                                                                      
Žádný z nich neřekne, co je trápí.                                                                      
Menší vzrůstem bývají nervóznější.                                                       
Nemyjou nádobí.                                                                                                 
Oba prdí bez ostychu.                                                                                       
Ani pes ani muž si nevšimnou nového účesu.                                                                              Oba jsou krajně podezřívaví k pošťákům.                                                    
Oba nepochopí co je zajímavého na kočkách.
 


Tomsovic zvířena IV. díl

25. května 2010 v 11:39 | Pupša - Radka
PSÍ   HISTORKY   NAŠICH   PRÁTEL
Povídání Radky Podjuklové o pejscích.

Naše kamarádka Radka byla po celou dobu dvorní vizážistkou Báry a i když se přestěhovala z Vršovic do Řep na Fialku, jezdili jsme s Bárou pořád za ní. Mimo psích "koníčků" má dalšího "koníčka" a to jízdu na koni! Získala už několik medailí v parkuru. Je moc dobrá!!!. Psaní ponechávám v takové verzi, jak mi ho předala Radka sama:
Dlouho jsem přemýšlela o tom jestli začít psát, ale známí si často rádi vyslechli historky o které v mojí práci není nouze a několikrát říkali, že něco takového by pro pobavení stálo za zaznamenání, tak se o to pokusím: Snad odjakživa jsem zlobila se zvířátky, střídalo se pochopení mých blízkých, ale spíše bylo vlažné, nebýt mojí zlaté babičky musela bych bojovat víc, ale ona mi vždy pomohla a žádanému zvířátku nabídla azyl.Tak se stalo, že jsme měli králíky, zebřičky, andulku, kočku, morčata a želvu. To prosím na prázdniny a najednou. Odstěhovat to na chatu nebylo jen tak, museli jsme povolat strýce, který měl auto a malou radost z toho co se po něm žádá.Všechna ta zvířátka jsem postupně nanosila ke schovívavé babičce, ale byla to jen náhrada za to co mi stále zapovídali, a co jsem chtěla nejvíc - PSA. Tyto prázdniny v roce 77 byli první měsíc deštivé a tak se stalo, že králíkům teklo do ohrádky a ještě se rvali, protože to byli samci, morčata z bedýnky ulovila lasička, zebřičky postupně ulétali. Jednou sameček, podruhé samička a tak jsme na střídačku pár doplňovali u blízkého chovatele, protože jsem osamělého opeřence oplakávala a nemohla ho nechat bez protějšku. Musím přiznat,že babička už měla nervy na dranc, protože zavolala mojí mámě a požádala ji ať mi proboha toho psa koupí. Nic jsem netušila a hrála si u kamarádky, když pro mne přiběhl bratr, že mám jít do chaty, že přijela máma z Prahy a něco mi chce. Otevřela jsem dveře a na ten okamžik nikdy nezapomenu: naproti mi přiběhlo štěně králičího jezevčíka, černé s pálením, dlouhosrsté a prosím pěkně s průkazem původu! Nevím už přesně jak to máma dokázala, protože v té době obliba jezevčíků byla nevídaná a ještě tento velikostní ráz nebyl vůbec obvykle k sehnání, ale souhra různých náhod tomu chtěla, že Tim z Radotínských strání byl MŮJ! A tak to vlastně začalo. Bylo mi 12 a to člověk ještě neví jak a co má dělat s papírovým pejskem, ale babička vše zjistila, na výjimku jsme se stali členy mysliveckého sdružení, jezdili na výstavy a zůčastnili se loveckých zkoušek, kde míval Tim napsáno: velmi nadějný pes v rukou nezkušeného vůdce. Byl to drobný a krásný pes a bohužel v 6 letech tragicky zahynul v zubech německého ovčáka. Strašně jsem ho oplakala, to si nezasloužil, 
neměl to se mnou lehké, chodil se mnou i do svazarmovského klubu a s velkými psy vycházel dobře, nakonec mu byl osudný ovčák v parku, kam utekl ze zahrádkářské kolonie. Po tomto pejskovi jsme si pořídili ze stejné stanice Galla z Radotínských strání, to už jsem byla starší a výstavy a zkoušky jsem obcházela sama se stejně postiženou kamarádkou, sestrou Tomáše Říhy z Holýšova, který jezevčíky chová a posuzuje, ale tenkrát byl na začátku cesty k chovatelským úspěchům. Říkali jsme mu také Tim a zase to byl skvělý a nadaný pes, jezdil a chodil se mnou všude. K němu za čas přibyl ještě červený dlouhosrstý jezevčík trpasličí Zorro z Radotínských strání, kterému jsme říkali Jody. Tento psík byl s námi přes 15let a dalo by se říct,že to byla kapitola sama pro sebe, proto se o něm později rozepíši samostatně. Tímto jezevčíkem skončila moje jezevčíkovská éra a nastala yorkománie. Ještě k jezevčíkovi jsme pořídili, zase souhrou náhod a hlavně proto, že jsem asistovala při jejím ne moc povedeném příchodu na svět, fenku jorkšírka. Vzala jsem to jako znamení osudu a na přesvědčení manžela jsem vynaložila nebývalé přesvědčovací metody, jen abych si Berry Benoit Bohemia mohla přinést domů.
Jody
Jody si zkrátka zaslouží abych o něm psala první. Nebyl to sice můj první pes, ale byl taková osobnost, že život s ním byl dlouhý 15 let, ale přitom velmi krátký, ani jsme jeho léta nepočítali, srostl s námi a zdálo se, že na něj smrt i zapomněla. Do posledních dnů byl maličký, štíhlý, s krásnou srstí a veverkovsky osrstěným ocáskem. Nikdy ani nezešedivěl, děti ho stále považovali za štěňátko ,ani jeho pohyb nikdy nevykazoval zpomalenost starého psa. On totiž nikdy rychlé pohyby neměl rád, vždy se všude rád nechal donést, nebo dovézt. Vyznačoval se tím, že si nás nikdy nehlídal, spoléhal na to, že ho hlídáme my a to se mu párkrát málem nevyplatilo. Jednou jsme se byli koupat na Slapech, samozřejmě nás nebylo málo, než jsme se nasoukali do auta chvíli to trvalo a jelo se. Po 2O minutách jízdy si někdo vzpomněl jestli máme Jodyho, hledali jsme pod sedadly a on nikde.Otočili jsme auto a upalovali zpátky, Jody tam seděl a znuděně nás sledoval, že je to jako dost, že jedeme, už si očuchal co potřeboval a my jako tedy najednou nikde. Bylo to zvláštní, každý pes se většinou do auta hrnul a umíral hrůzou, že na něj zapomeneme, ale Jody ne, rád jezdil autem, ale naše starost byla aby nastoupil. Takových příhod se šťastným koncem bylo víc, ale ještě jeden byl zvláště úsměvný. Jeli jsme k rodičům na oběd do centra, na Vinohrady, zaparkovali jsme před domem, vystoupili. Malý syn, Jody, já, manžel. Babička už nás čekala, vítali jsme se a vstoupili do domu. Když jsme se usadili kolem stolu a začali jíst, někdo vznesl dotaz,kde je pes. Ne,že by loudil někdy obtížným zpsobem, ale přeci jen nám chyběly ty doufající oči "co kdyby náhodou." Okamžitě jsme se dali do hledání, od našeho příchodu uplynulo dobře 40minut, v bytě nebyl, tak honem ven, manžel bral schody po třech a představoval si to nejhorší. Malý pes na ulici v centru! A jaká to byla náhoda! Slečna šla kolem a v náručí našeho Jodyho. Manžel se k ní vrhnul "jé to je náš pes!"Ale Jody se k slečně ještě více přitulil a ta pojala nedůvěru a pejska nechtěla vydat. Pak jsme se vyřítili my ostatní a slečnu přesvědčili. Nakonec to bylo tak, že Jody zkrátka zůstal okounět na ulici, seběhlo se několik lidí a rozhlíželi se komu patří, nakonec ho ona slečna popadla a odešla s ním na schůzku do restaurace,tam zjistila, že je opatřen telefoním číslem. Bylo to ještě mimo dobu mobilních telefonů, tak nám z automatu zavolala domů, kde byl jen záznamník. Potom se stejnou cestou vracela domů a narazila na mého muže. Zase souhra náhod a vítězně z toho vyšel Jody.
Nakonec se začal tvářit, že je přeci jen náš. S mým synem jezdil od prvních měsíců v kočárku. Syn se narodil v únoru a to nebylo nic pro Jodyho! Taková zima! Tak jsem ho zasunula vedle miminka do fusaku a byl spokojenost sama.Když mi někdo pomáhal s kočárkem do tramvaje a pohlédl do míst kde má miminko tvářičku, většinou se téměř vyděsil, byl tam ještě psí nos. Taková blízkost syna a psa natolik sblížila, že od 2 let spolu spali v posteli a jako jiné dítě neusne bez medvídka, Dan neusnul bez psího kamaráda. Jody byl z chovu po lovecky vedených rodičích, ale sám se tak nějak "nepovedl", v lese chodil jen po cestách, nikdy nehrabal a kočku prohnal jen naši vlastní, když chtěla být v posteli dřív než on. Když jsme někam jeli a museli ho dát hlídat, nebyl to problém. Byl rád všude tam, kde mu nabídli dobré jídlo a teplou postel. Například nám ho hlídala naše kamarádka a jednou když jsme potřebovali hlídat byla do noci v práci, řekla že to není problém, máme ho dát její mamince a ona si ho po práci vyzvedne. Udělali jsme to tak netušíc, jaké horké chvilky mamince kamarádky připravíme. Maminka bydlí ve druhém patře v paneláku, bylo horko, měla otevřená okna. Hlídala pejska a chtěla na dceru počkat u televize, za chvíli usnula a když procitla pejsek nikde! Prohledala celý byt, prolezla všechny kouty, pes nikde! Ze zoufalství dospěla k jedinému závěru a to, že vyskočil z okna. Hledala
tedy venku kolem domu i když pejsek by takový výskok jistě nepřežil, ale on nikde. Nakonec se vracela kamarádka z práce a našla matku v slzách s vysvětlením, že Jody vyskočil z okna: Kamarádka nemohla uvěřit
a chlácholíc maminku ji vedla zpět do bytu a tam se probuzen hlukem z vysoko nastlaných peřin vyhrabal Jody! Za těch 15let to bylo příhod nepočítaně, byl to prostě JODY! Těžko říct jestli byl tak hloupý, že mu spousta věcí nedocházela nebo naopak tak chytrý, že nás měl jak se říká na háku, ale v každém případě "Jody, chybíš nám, měli jsme tě moc rádi."
Hessy Alvery                                                                                                                                     Hessy jsem spatřila poprvé na zahradě našeho činžáku na Vinohradech. Bylo jí 7 týdnů a byl to dárek od přítele naší sousedce Vlaďce. Krásná černobílá fenka anglického kokra mi byla představena jako Hessy a dostalo se mi vysvětlení,že je s průkazem původu a byl mi představen plán který počítal s loveckým výcvikem, výstavami a chovatelstvím. Hessy mi padla do oka, tenkrát mám pocit, že to byl první černobílý kokr, kterého jsem znala. No nic, potkávali jsme se při venčení, podrbala jsem ji za uchem, ustála její bláznivé kokří vítání a zase jsem šla dál, čas plynul a stala se mi ta moc smutná příhoda s Timem. Protože jsem truchlila tak, že jsem byla odhodlaná i umřít, doneslo se to i k sousedům. Jednoho dne Vlaďka přišla se zvláštní a svým způsobem i zarážející nabídkou. Vyprávěla mi, že jí přítel sice pejska koupil, že ho spolu vybírali a plánovali, ale s tím, že bude
doma naVinohradech. Situace se však během pár měsíců změnila a Vlaďka je těhotná, vdá se a přestěhuje do společného bytu s manželem. A to byl nečekaně ten kámen úrazu, Petr se psem v bytě žít nechtěl, argumentoval zcela nesmyslně očekávaným miminkem. Bylo to asi pro Vlaďku překvapení a myslela si, že to časem nějak uhádá, tak vymyslela, že Hessinku nechá doma mamince. Jenže maminka jednak není vůbec nadšená ,ale také je dlouho v práci, takže ji napadlo, že mi dají klíče a podle možností si Hesinku vezmu a vyvenčím. Bylo mi 18 a věděla jsem, že s takovým člověkem bych nechtěla sdílet budoucnost, že když něco máme rádi nemuže na tom žádná okolnost nic měnit, že musíme spolu hledat cestu ke spokojenosti všech a do společné rodiny se přece počítá i pes. Já to za ně řešit nemohla,ale Hessinku jsem ráda vzala do patronátu. Brzo byla u nás víc než"doma". Kdo zná kokry ví jak okouzlující je to pes. Jak umí dávat najevo radost a pána neustále sleduje krásnýma očima, vždy připraven vyskočit, zaplácat ušima a kupírovaným ocáskem rozvrtět celé tělo a dát jasně na jevo, že je připraven vyrazit kamkoli pán zavelí. To byla pro mne změna proti jezevčíkovi. Kokr je vždy v pohotovosti a jiskřičky v očích se jen tetelí a čtou vám z vašich očí "kam to bude? Už jdeme? Hned teď?" Jezevčík se ani nehne a sleduje vaše přípravy někam vyrazit jen tak po očku aby jste si náhodou nemysleli, že z toho má nějakou zvláštní radost a teprve když ho slušně vyzvete, zvedne se a důstojně jakoby milostivě jde.Až venku ožije, ale jde si po svém, támhle je to zajímavé a co teprv támhle…Co?, páníček myslí, že mám jít sem? No ani náhodou, nevidím, neslyším. Tak to kokr ne! I když ho lovecké touhy někam rozběhnou, na pána nezapomíná. Vyskakuje z vysoké trávy a rozesmátým psím obličejem vám dává najevo, že o vás ví, že si to vyřídí a za momentík je zpátky. Tak jsme s Hessy začali objevovovat svět. Jezdili jsme ještě s dalšími kamarádkami a jejich pejsky do Šárky, na Slapy absolvovali Pochod za Roboranem a také se zůčastnili loveckých a slídičských zkoušek a také výstavy. Myslím, že jsme byly sehraná dvojka, podařilo se mi Hesy celkem dobře, na možnosti které vinohradská holka má, víc než dobře vycvičit. Páníčkové byli spokojeni a zpovzdálí to sledovali. Já to ani nevnímala a myslela si, že vlaďka je spokojená a ten její odpůrce psů to nezajímá. Já měla zamluvené štěně jezevčíka, začala jsem uvažovat, že si Hessy od nich koupím a jezevčíka odřeknu, ale to jsem se mýlila! Hessinka byla chovná a to vypočítavého pana Petra začalo zajímat, najednou zjistil, že by mu pes v bytě, jak se později ukázalo,v předsíni, nevadil. Začal plánovat šťěňata a zřejmě přepočítávat zisky! Nechci mu křivdit, není dnes mezi živými, ale z více zkušeností s ním jsem o tom přesvědčená. Ale podotýkám, bylo mi něco přes osmnáct. Takže mně pozvali k sobě domů, nalili mi mou první becherovku, kterou jsem nedokázala pozřít, nejen proto co mi za chvíli oznámili. Na Hessince budou chovat a tak si ji už nechájí, já prý mám stejně zamluveného pejska, takže děkují. Sbohem a šáteček, neviděla jsem přes slzy, doma mi řekli, že jsem s tím přeci měla počítat ale copak se s tím dá počítat? No nějak jsem to přežila a jela si tehdy pro pejska Galla alias Tima, jak už jsem o něm psala, chvíli mi trvalo než jsem se přeladila na jezevčíkovské pohodářství, chvíli jsem si i myslela, že si snad nezvyknu, ale to bych Tonouškovi křivdila,netrvalo dlouho a Hessinku nahradil. Navíc onemocněl, tehdy velmi těžko léčitelnou parvovirozou a díky tomu jsem se seznámila s panem doktorem Janem Novákem se kterým mě pak až do jeho smrti poutalo nejen vřelé přátelství a který vlastně může za to, čím se dnes živím. To on mě přivedl na myšlenku stříhat pejsky, seznámil mě se slečnou Martou a ta vedla mé první kroky v této profesi, tenkrát s ještě minimálním vybavením. Hessinku jsem pak vídala jen z dálky, bolelo to ale měla se dobře, až na tu předsín, ale to jsem snad tenkrát ani nevěděla. Měla dětičky a vypadala spokojeně. Jenže idylka netrvala dlouho,
ale to je jiná kapitola.
Daisy
Když jsem tohle neduživé psí mimino uviděla, myslela jsem že mně šálí zrak, jednak proto jak vyhublá a přitom neuvěřitelně bláznivá byla, ale proto, komu patřila. Pořídila si ji Vlaďka! Samozřejmě proti vůli manžela. Takže pár dní po té co ji koupila odjížděla s dcerkou na školu v přírodě, tak jak jinak než, že pes přistál u maminky na Vinohradech. Ono se mezi tím lecos změnilo. Já se vdala a odstěhovala . A Vlaďka Hesku přeci jen strčila mamince, která mezitím šla do důchodu a zůstávala celé měsíce na chatě. Vše by bylo o.k., ale Vlaďku zase přepadla psí touha a koupila Causy. Nepamatuji si z jaké stanice byla, protože nikdy nebyla v dobré kondici a nikam na výstavu se nedostala.To co následovalo po dočasném odložení k mamince nebylo pro Daisy ještě dlouho šťastné. Byla bláznivá, trhala tapety a kousala vše na co přišla, já si ji tak trochu začala brát ven aby se vylítala ale doma prý byla jako tajfun. Později jsem asi zjistila proč.Pán domu dalšího psa ani náhodou nechtěl a tak Daisy skončila zavíraná ne předsíni, ale ve špajzu! Vlaďka přísahala, že je to vždy na chvíli, než projde
návštěva aby jí bláznivý pes neposkákal, vím, že to bylo jinak. Nebudu to už rozebírat, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem to vylíčila manželovi a ke dvou jezevčíkům, které jsme měli doma jsme si na víkend brali Daisy na chatu. Byl to vděčný a šíleně temperamentní kokr, věděla jsem, že to není donekonečna možné brát si ji takto sebou, měla jsem malé dítě a 3 psy zvládat nebylo jen tak. Navrhla jsem své kolegyni z práce jestli by to víkendové hlídání nechtěla zkusit. Často mi vyprávěla o kokráci kterou velmi milovala a měla ještě za svobodna. Kámen úrazu byl v tom, že bydleli u tchýně a ta pejska nedovolilila, nakonec se Míša domluvila s manželem a brali Daisy v pátek cestou na chalupu, tam neměla tchýně dosah a v neděli ji vraceli Vlaďce. Daisy si na nové páníčky zvykla velmi rychle a když mi Míša vyprávěla jak ji v neděli vlečou z auta aby ji vrátili "domů!"schylovalo se k jedinému možnému řešení Daisy adoptovat. Nastalo období vyjednávání, ani na jedné straně to nebylo snadné ale Daisy naštěstí zvítězila. Dožila se ve skutečné lásce 14let a v jejím životě už nikdy nezažila jediný ústrk a velmi brzo se z ní stala dáma, která s bláznivým kokrem neměla nic společného.
Rex
Byla jsem s malým synem na mateřské a trávili jsme léto na chatě. Se mnou tam byli i moji dva jezevčíci Tim a Jody, byli to nekonfliktní psi a tak jednou ráno, po noci kdy pršelo,
mě upozornili, že za brankou někdo je, šla jsem se podívat a tam na cestě stál černý, chlupatý a zanedbaný pes. Jak jinak než že jsem ho pozvala dál a on šel. Dostal najíst, napít a když jsem viděla jeho vzhled neminula ho ani koupel a vyčesání. Proměna byla dokonalá, vyloupl se z něj lesklý a pohledný švihák. Neustále však kašlal a vykašlával hleny. Vykašlával všude, samozřejmě na podlahu a tam se právě batolil a lezl malý synek, bylo to trochu o nervy, vystavit tomu malé dítě. Neměla jsem v tu dobu auto a tak mi dva dny, než přijel manžel, připadaly nekonečné. Nestačila jsem uklízet a chvílemi bojovala s myšlenkou psa vypustit. Jeho dojemné oči a to, že se ode mne nehnul mně nakonec přesvědčili, že mám vydržet a vystavit své psy a syna určitému nebezpečí. Mezi tím jsem vyvěšovala cedulky a vyptávala se po okolí. Nic, nikdo Rexe, jak jsem ho pojmenovala neznal. Když přijel manžel odvezli jsme ho k veterináři a diagnoza zněla zápal plic. Dostal antibiotika a vrátil se s náma domů. Moje rozhodnutí,že si ho nemůžeme nechat bylo pevné, ale bylo to těžké. Nehnul se ode mne na krok, stále mne sledoval víc než moji pohodově rozmazlení jezevčíci, kteří ve svém skálopevném přesvědčení, že páníček je věčný, byli naprosto v pohodě. Jeho pohled jakoby chtěl vědět, že ho nedám, že je taky náš. Uhýbala jsem pohledem a věděla jsem, že útulek to nebude ale jiní páníčkové ano. Jak to bývá, nikdo o pejska neměl zájem, už jsem propada beznaději a navíc se blížil termín naší dovolené u moře. To jsem musela dát hlídat jezevčíky a Rexík by byl už moc, babička už měla věk. Pak se ozvala moje kamarádka,
že má kamarádku na vozíku a jestli pejsek není moc divoký tak by si ho vzala. Vypadalo to nadějně, tak jsem se tam rozjela. Rex byl přijat na první pohled, usadil se slečně klín a pokukoval po mně, že tedy dobře, tady to půjde. Spadl mi kámen ze srdce a dovolená už klepala na dveře. Po dovolené jsem se na něj jela podívat. Doprovázel svou paničku s vozíkem a tvářil se ,že mně nezná. Trochu mi to bylo líto, ale věděla jsem, že je to tak dobře.
Albert od Vévody Huberta
Bertík-to byl vlastně soukmenovec našeho Timečka č.2. Byl to červený, hladkosrstý jezevčík, krásně na dotek hebký a samý sval, jak se na jezevčíka jeho formátu sluší. S jeho paničkou Jůlií mě nedal dohromady fakt, že jsme byli spolužačky ale to, že jsme se potkali a líčili si příběh svých pejsků. Já tragicky přišla o Tima a ona
stářím o kříženého jezevčíka Jeryka. Obě jsme najednou měly nové pejsky. Já Tima/Galla/,ona právě Bertíka. Byl z chovatelské stanice od jejího bratra Tomáše Říhy.Tito psíci nám stmelili přátelství na celý život. Snažili jsme se společně pejsky cvičit, jezdili na výstavy, zkoušky. Zkrátka jsme byli stále někde, kde to bylo pro pejsky fajn. Hlavně v Šárce, Hostivaři, v Krčském lese. Také nás spojovalo přátelství s Mvdr.Janem Novákem. Ten pro naše pejsky ale i pro nás hodně znamenal. Bertík neboli Duše, Dušík, Dušislav byl velmi temperamentního ražení. Jezevčík se vším všudy. Uměl sladce spinkat v peřinách nekonečně dlouho ale v noře to byl obávaný protivník a což teprve stopař! To bylo hodin co jsme se na něj načekali a naplakali. Vždy z toho vyšel jako vítěz. Hrdě přiťapkal na křivých nožkách, ouška se mu komicky plácala a vypadal jako ztělesněná nevinnost: "já jsem se zdržel?" jeho nesmělý a jakoby ostýchavý výraz se prostě nedal potrestat. Byl prostě zlato! Bertík byl vinohradský švihák. Ranní procházky se konaly na nám.Míru a odpolední v Grébovce nebo Riegrových sadech. Běhal bez vodítka, věděl co se na městského jezevčíka patří. Byl to vychovaný, na jezevčíka i dostatečně vycvičený pes. Potíže s ním nastaly později. Nějak neunesl stěhování do nového bytu a nechtěl zůstávat doma sám. Jak Julie říkala -žral dveře. No a nejhorší teprve přišlo a to když mu panička emigrovala a nechala ho tady s maminkou, která naštěstí byla v důchodu a mohla Bertíka nepřetržitě hýčkat. Prostě nesměl zůstat doma sám. Tak se stalo, že maminka si pořídila tašku na kolečkách a s milým Bertíkem všude jezdila. A to i k lékařům a na kulturní akce, kde Bertík v klidu, ve své kolečkové tašce přečkal potřebný čas se šatnářkou
v šatně. Párkrát se stalo, že to prostě nešlo někam ho vzít a tak šel na hlídání k nám. To se pak stala zvláštní věc. Bertík měl od mala podivný zvyk, který však aplikoval pouze na svou paničku Julii a nikdy na nikoho jiného. Zakousl se jí do předloktí zevnitř a jakoby sál a dumlal! Slastně zavíral oči a dumlal a dumlal. Někdy se do toho tak zabral, že to bylo až bolestivé. A když jsem ho hlídala já, po letech, kdy svou paničku neviděl, aplikoval svůj "zákus" jak jsme to nazývali, i na mne. Překvapilo mne to a musím přiznat i potěšilo, dal mi najevo jak jsem mu blízká. Také Bertík bohužel zemřel tragicky. Ve třinácti letech jakoby zapomněl na dobré vychování městského psa a vběhl pod auto. Nikdy na něj nezapomeneme a jeho
komické pohyby a výraz psí tváře nikdy čas nevymaže z našich vzpomínek.
Carie
Tak nějak se časem stalo, že jsem začala stříhat pejsky. Před rokem 89 to nešlo jinak než jezdit k lidem po práci domů a tam v provizorních podmínkách pejska upravit. Provizorní podmínky se netýkaly jen stolu a osvětlení, ale také nářadí. Nebylo nic k dostání, vše jen velmi těžko získané z venku. Člověk si toho skutečně vážil. Tak jsem prostě několikrát v týdnu jela s kufříkem po práci k lidem domů, pejska ostříhat. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí a jejich příběhů. Jedním z prvních "zákazníků"byl krásný střední apricot. Jezdila jsem za ním až do Hloubětína. Jmenoval se Carie. Důstojný a krásný pes, vždy pravidelně stříhaný a na úpravu dokonale připravený, hýčkaný celou rodinou. O to překvapivější bylo pro mne vyprávění jak vlastně pejsek do rodiny přišel. V rodině byla dcera, která si pejska velmi přála ale to byla jen ona jediná. Dobře se učila, byla hodná, ale nebylo to nic platné, pejsek nebyl dovolen. Snad někdo vyslovil "pořiď si ho až si na něj vyděláš". A tak si vydělala: nechala si ustřihnout a prodala své krásné,dlouhé vlasy.
Potom už si sama a za své koupila krásného a celou rodinou nakonec milovaného Carieho. Musím říct, že takový scénář, že většina rodiny nebo jen jeden člen, a o to větší odpůrce psa, se nakonec stal největším milovníkem čtyřnohého kamaráda. Dokonce se většinou stal až fanatickým milovníkem, který sám řídil ostatní členy domácnosti podle potřeb psa. Rodina pak jen s úsměvem, nostalgicky vzpomíná jak ho právě ten onen vůbec nechtěl. A ten dotyčný se tváří že o takové minulosti vůbec nic neví. Ale to je prostě Happy end a jsem ráda, že takové příběhy se znovu a znovu opakují a lidé jsou obohaceni o krásnou možnost strávit kus života s tak skvělým a obohacujícím tvorečkem jako je pes.
Gina
Tak se v životě bohužel stává, že neštěstí nechodí o horách, ale po lidech. A tak se také, v té době mojí nejlepší kamarádce stal ošklivý úraz, při kterém přišla o nohu! Její život se najednou úplně zašmodrchal a udělal několik kotrmelců, tím víc, že jí bylo 16 let..Nemocnice, rehabilitace, zvykání na novou situaci a narážení
na nezvyklé zlé a netaktní lidi. Bylo jí najednou doma smutno. Zvířátka měla vždycky ráda, ale poslední leta, kdy byla víc ve škole než doma si mohla dovolit mít jen morče. A tak přišel do rodiny Johánek, krásný stříbrně mourovaný kocour, přítulný a roztomilý. Radost z něj netrvala dlouho, onemocněl
a přes veškerou snahu Mvdr.Jana Nováka nepřežil. Jiřinka to moc těžce nesla a bylo mi to líto. Vyprávěla jsem to v práci a tam s e    kolegyně zmínila, že její dcera má fenku a ta má štěňata. Je to drsnosrstý jezevčík a jedna fenka je volná, netrvalo dlouho a jelo se pro Ginu. Drsnosrstý jezevčík je nádherné štěňe
a Gina byla přímo okouzlující. Krásně se smála a celý život radostí čůrala. Už jsme to znali a vítali se s ní na rohožce před dveřmi. Svou paničku milovala a důstojně ji doprovázela po Petříně, protože bydlela v Nerudově ulici na Malé Straně. Gina měla doma kamarádku, bílého potkana Sorbonu. Nedá se zapomenout na divoké honičky na posteli a pod ní, schovávačky mezi polštářky a za skříňkami. Opravdové a něžné hry mezi malým potkanem a rozpustilou jezevčicí, potom obě když
padly únavou se přitulily
k sobě. Gina byla vzorný pes a měla ráda zaběhnuté rituály. Opustit doma ji Jiřina mohla kdykoli přes den,to trpělivě čekala a nic se nedělo, běda však, když panička šla pryč večer. Zlostně rozházela odpadkový koš po bytě nebo alespoň polštářky z postelí a sedací soupravy. Musela dát najevo, že s takovým zacházením nesouhlasí, ale když se panička vrátila smála se na celé kolo. Smála se opravdově psím způsobem a legračně přitom kroutila jezevčím tělíčkem. Strávila se svou paní 12 let, vstoupila s ní do manželství, byla u narození syna a vždy byla vzorným psem, bohužel zemřela na rakovinu mléčných žláz, ale její život byl krásně psí - plný radostí.
Rony Čihák
Mezi mé letité zákazníky patřil Rony, zlatý kokršpaněl s úctyhodnou váhou 2Okg a to mu možná ubírám. Na nožkách, které sotva držely jeho váhu se pohyboval až překvapivě mrštně. Radostně ,s vyplazeným jazykem i při minus 20°C, vběhl do salonu a už se těšil na drbkání a česání při úpravě. Páníček si přál hodně na krátko, jezdí v létě s Ronym plavat a v zimě na dlouhé procházky. Pro Rona a jeho páníčky to byla společenská událost. Přijeli žlutým nablýskaným žigulíkem, vystoupil pán, vypustil radostného psa a pak galantně podal ruku své kulaté uvzdychané ženušce Ilonce, aby mohla vystoupit a zúčastnit se té události, úpravy psího miláčka. Než vystoupili z auta a dosedli v úpravně do křesel a Rony, stál na stole uplynulo několik desítek minut,
musela jsem s tím počítat, odepřít se jim to nedalo. Dozvěděla jsem se jak je to s Ilončiným zdravím, jak ji všechno bolí a bylo vidět, že nebýt galantního a ohleduplného manžela, Ilonka by už nic nezvládla. Pan Čihák však vše dělal rád a o svou ženušku i pejska se sám i přes svůj, také pokročilý věk staral a mimo jiné ho pravidelně objednával na srříhání. Jednou přišel sám bez ženušky, jen se stále dobře naloženým kokršpanělem. Posmutněle povídá "Ilonka mi umřela." Zůstal s pejskem sám, ale veselá nátura bodrého psa mu samotu pomohla překonat. Dokonce jednou přišel s neuvěřitelnou příhodou že Rony zakousl sousedce kočku. Nechápu kde se v tak tlustém psovi vzala mrštnost a rychlost, že ubohou čindu udolal, ale bylo to tak, pán i jeho pes se dostali na černou listinu a Petřiny byli chudší o pouliční číču, kterou sousedka obětavě krmila. Jinak byl Rony ztělesněná dobrota, bydlel nedaleko školky a pán s ním víc seděl na lavičce než chodil a tak ho děti, které navštěvovaly školku dobře znaly. Hladily ho, drbaly za ušima a on tu jejich přízeň měl tak rád, vrtěl krátkým ocáskem a po kokršpanělím se smál na celé kolo. Rony a jeho pán spolu pomalu stárli, pomalu ale bohužel jak to bývá Rony rychleji. Jednoho dne při procházce mu dosloužilo srdíčko, jeho pán pak nějaký čas sedával na lavičce sám a pro procházející pejsky měl plnou kapsu piškotků, každý se u něj rád zastavil, nechal se podrbat a ani nepoděkoval za piškot a pan Čihák byl rád, že se může dotýkat hebounkých psů a tak trochu mu to nahradilo Roníka, dlouho na světě sám nepobyl a odbral se za Ilonkou, možná i za Roníkem.
Sandy a paní Němcová
Z dob kdy jsem jezdila k zákazníkům domů mi i po tom co jsem si otevřela salon zůstala paní Němcová a jeji černá pudlice Sandy. Jezdila jsem za ní dál i když to bylo přes celou Prahu, protože jsem ji měla moc ráda. Musím říct, že se do tohoto povídání tento pejsek moc nehodí, protože nebyl ničím zvláštní, ani mi k srdci nepřirostl ale na paní Němcovou se zapomenout nedá. Jezdila jsem Sandy stříhat jako svobodná, jako maminka s miminkem, s malým neposedným klučinou a pak zase sama maje malého ve školce. Paní Němcová byla přesně ta babička, kterou jsem znala z knihy Boženy Němcové. Šedý drdůlek, vrásčitá, milá tvář a laskavé ruce. Pudlice byla velmi rozmazlená ale její, nikdy mě ani nenapadlo ji kritizovat, prostě byla taková a tak jsem to stříhání, které bylo spíš přetahování se o to kdo z koho, nějak zvládla. Paní Němcová mne vždy vítala polibkem na čelo, se slovy "vítám tě, miláčku." Na stole bylo kafíčko, vedle miska plná pravé, čerstvě našlehané šlehačky a nějaká dobrůtka k tomu. Paní Němcová si sedla naproti a pobízela mne k jídlu a také povídání co nového se za ty dva měsíce, co jsme se neviděli přihodilo. Její skromně zařízený byt byl ve čtvrtém patře pankráckého činžáku byl světlý, naklizený a vždy na mne dýchal pohodou. Záhadou mi bylo jak to paní Němcová zvládá, bylo jí přes 80 a dům neměl výtah. Běhala ty patra mnohokrát denně. Jednak proto, že musela s pejskem ale také na nákup. A to chodila zvlášť, přece Sandy neuváže před obchodem.Tak dodnes nevím jak to ta čiperka běhala, já sama než jsem ta patra vystoupala jsem byla udýchaná a hodnou chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatovala. Pak Sandy zemřela a paní Němcová chřadla, bylo jasné že pořídit si nového pejska by byl holý nerozum ale bez psího čumáčku si to nedovedla představit. Naštěstí se sousedka ujala nějakého voříška a neměla na něj dostatek času, tak ho dávala paní Němcové jako společnost. Paní Němcová pookřála a zase byla veselá, bohužel ne nadlouho. Jednoho dne jsem našla ve schránce obálku se smutným psaním a upřímně jsem si nad ním poplakala. Ráda budu vzpomínat na vřelé ruce a polibek doprostřed čela, ale i na tolik jí milovanou Sandy.
Filípek
Černý a stále veselý pudlík, na první pohled ničím vyjímečný. Ale jeho příběh tak trochu vyjímečný byl. V jedné rodině, kde byli dvě děti, tatínek a maminka, nejvíce mamince chyběl k úplnosti rodiny ještě pes. Otec však byl skutečná hlava rodiny a ten řekl NE! Tak to bylo řadu let až dcera úspěšně a to veleúspěšně, odmaturovala. Tatínek byl velmi dojatý, dceru objal a pravil "cokoliv si budeš přát, máš mít". Dcera sama si pejska určitě také přála, ale nejvíc myslela na maminku. Takže když vyslovila, že pejska, tatínkovi ztuhl úsměv ale za svým slovem si stál a tak ty svoje holky nechal ať toho PEJSKA tedy pořídí.Ty nelenily a na inzerát rychle přibyl do rodiny onen vytoužený černý pudl. Tatinek vše nevraživě, ale s nadhledem sledoval a odhodlán ničeho kolem psa se nezúčastňovat, ani stříhání psa u nich doma si nijak nevšímal. Jenže každou další návštěvou u nich jsem viděla jak se situace mění. Začal sledovat jak ho stříhám, dožadoval se různé partie zkrátit nebo naopak a hlavně chtěl slyšet jestli znám ještě nějakého krásnějšího psa než je ten jejich. Samozřejmě jsem musela říct že ne a to se potom dmul pýchou a spokojen odkráčel se svým čerstvě upraveným krasavcem na špacírek. Když jsem skončila s privátními návštěvami, Filípka stříhal někdo jiný ale vím, že časem bohužel, jako mnoho pudlů oslepl, ale dožil i s tímto handicapem dlouhý psí život, protože jeho pán ho v tom nenechal a vymyslel pravidelnou a neměnou trasu, po které se Filípek bezpečně pohyboval a venčil.

Tomsovic zvířena II. díl

20. května 2010 v 17:19 | Pupša

 Pejsánka  BÁRA  - vznešená aristokratka

Její mámu Lucku našli Libochovičáci na silnici  Praha-Slaný, když jí někdo vyhodil z auta. Jak tam dlouho čekala, to se neví, ale asi dlouho protože měla asfalt ze silnice připečený na kožíšku a celkově byla hladová a zubožená. Jana jí svízelnou cestou dala do pořádku a Lucka si brzo zvykla na novou rodinu. Po čase se jí, 23.prosince 1993, narodilo (pod stromeček) 7 štěňat, z toho 2 hned umřela a zbytek s aprikotovou barvou vyrůstal. Jedno štěně bylo bílé. Když jsme se přijeli na štěňátka podívat po vánocích, tak Čůďa s Jíťou vybraly právě tu bílou kuličku a Jíťa jí hned dala jméno BÁRA. Oficiálně jí Čůdinka dostala k 60-tým narozeninám v polovině února a to už Bára byla po injekcích a měla kupírovaný ocásek. Ve Vršovicích ovládla celou rodinu a bylo jasné, že nějaká výchova vzala za své. První léta spala v kuchyni, v dřevěném vystlaném pelíšku (přizpůsobená bedýnka) a kuchyň s linoleem jí patřila celá. Brzo se naučila chodit čůrat na noviny, a když jsme byli v práci, zůstávala jen v kuchyni, která byla ohrazená prknem u dveří, takže mohla koukat do pokoje, ale nepřelezla! Zato okousala dřevěný pelíšek a madla od šuplat skříněk - kam dosáhla. Další její hrou nebyly bačkory, jak je u pejsků zvykem, ale ponožky! O ty se dovedla tahat tak, že jsem se nemohl ani obléknout. Ponožky jí dovedly vytočit. Ve Vršovicích se naučila způsobně chodit na vycházky a zde také vykonávala svou potřebu, takže už nebyly nutné noviny v kuchyni a postupně ani pelíšek. (Mimo jiné pelíšek v kuchyni - dřevěná bedýnka je ještě na chalupě a je vidět jak ho okousala). Ve Vršovicích si našla kamarády, byl to černý pudl Ben, se kterým tvořili báječnou dvojici Black and White,
                                                         První vycházka 7.2.1974

a dále pak bílý pudl Rendy, který byl o trochu vyšší než Bára a ten je její miláček až doteď. Kvůli němu také skočila pod auto, když Rendyho uviděla na protějším chodníku a honem, honem běžela přes ulici za ním! Byla dost pomlácená ale nic zlomeného - jen do jedoucího auta z boku narazila. Většina těch "jejích" pejsků stojí vždy jak tvrdé Y a Bára kolem nich radostí poskakuje, tancuje. Psi jsou rádi, že je u nich, ale hrdost jim nedá, aby svou příklonnost dali najevo - jen přičůrávají na zeď či plot. S málokterým psem spolu lítali parkem a honili se, když už, tak to většinou byli malí psi - taková pouliční směs. Některé psi ale neměla ráda a odháněla je, když se k ní lísali. Nutno podotknouti, že jsme jí při procházkách málokdy vedli na vodítku (proto              
také skončila pod autem). Měla pořád svobodu a volnost
                                                            Michal,Bára a Lucka.  
a po čase si zvykla zůstat stát při přechodu, dokud nedostala pokyn. Když jsme viděli u jiných pejskařů, potíže s rozdáváním štěňat a přeplněnými útulky, rozhodli jsme se Báru "nepřipustit" - a nelitujeme toho. Dokonce jsme ji, po potížích s cecíky, nechali vykastrovat. Asi v jejích 8mi letech měla namále -měla zánět dělohy a narychlo jsme s ní jeli do Hostivaře na kliniku, kde jí odoperovali dělohu - měla jí doslova nabitou černým hnisem. Zvěrolékař říkal, že kdybychom přijeli o den později, bylo by pozdě!
V průběhu let si Bára vytvořila 3 teritoria působení:
byt, Vršovické okolí a chalupu. Pak ještě chodila na návštěvy, především na Lužiny a do Libochoviček. Doma je Bára suverén, má výhodu, že jako pudlice nelíná, takže v bytě může kamkoli a tak všechny gauče a křesla jsou její majetek. Všude může, ale jakmile je 
na posteli bílé prostěradlo - tak to je tabu! A ona ho respektuje. Teď ve stáří již na postel nevyskočí, jinak třeba přes den, když jsme si s Čůdinkou dali "dvacet" spala mezi námi - ale to byla přes       postel      přehozená deka! Totéž dodržuje i na chalupě. Když jde nějaká     návštěva,  tak štěká, ale když je sama doma a někdo je za dveřmi, tak nevydá ani štěkýnek! V útlém psím věku si hrála s některými dětskými hračkami, ale nejvíce vyžadovala házení balonkem, tuto zálibu má doposud, nejvíce když k nám přijde jakákoliv návštěva. To vyžaduje pozornost pro sebe a nosí balonek a vyžaduje jeho házení. Má několik míst ke spaní, přes noc spí Bára Pupšovi pod postelí nebo u okna za záclonou. Přes den různě po křeslech, sedačkách a pak má několik "stálých" míst jako její "byteček" v hale mezi skříní a sedací soupravou, pod stolečkem a u dveří. V kuchyni pod jídelním stolem a v obýváku za křeslem u okna. Takže ji někdy nemůžeme ani najít. Když odejdeme a jsme dlouho pryč, tak neštěká, ale zato nám u dveří řádsky shrne koberec. Při venčení v okolí baráku s ní jdeme většinou po celé ulici Vladivostocká, ale hlavně na Slávistická hřiště - na pozemák. Za mlada vyžadovala házení kamínků, ale teďka už jen čmuchá  a čmuchá a v poslední době místo na pozemák, chodí na ragby.
                                                  Bára se svojí kmotrou na chalupě
Na chalupě má velké teritorium na hlídání a kolemjdoucí upozorňuje štěkáním a vrčením, že je to její! Jezdí ráda autem, i když zpočátku zvracela. Na chalupě ráno vstane, obejde svoje teritorium a louky, pokud jsou tam  býci tak je spočítá a štěkotem pozdraví.
Přes den leží většinou na seníku, někdy i v křesle a sleduje "cvrkot" kolem chalupy. Poslední dva roky leží v létě na schodě u seníku. V ložnici má svojí postel a na ní spí, dokud nepřijde větší  návštěva - to pak spí v ložnici na nóbl křesle.

                        2008 - Bára přeje Čůdě k narozkám ( za Bárou je její balonek).   

Házení kamínků, tenisáků a klacků má rozvinuto k dokonalosti, honí se i za metrovými větvemi a ty pak ohryzuje. S Čůďou jde někdy večer na procházku ke kapličce a se mnou někdy přes den k Panyum nebo Havlíkům. Výjimečně prožene srnky, co se přišly na naši louku napást. Když skončí prázdniny, tak je tráva kolem chalupy posetá kamínky, jako kdyby zde měly hnízdo. Dřív jsem na jaře, když slezl sníh, hledal zapadlé nářadí, co ztratily děti - teď sbírám tenisáky, nebo je Láďa Havlík nosí k seníku. Každé léto nás čeká na chalupě zaběhlý rituál, hlavně házení kamínků, míčků a klacků, ale stejně nám Barunka připraví nějaké překvapeníčko, kde chce být a co bude dělat, kam jít nechce a za živého Boha nepůjde.
Snad právě proto se na chalupu všichni těšíme čím dál tím víc a užíváme si. Tak hlavně ať jsme zdraví!!!!!!!! Ale bohužel stárneme a je to vidět i na Báře.

Medailonek   BÁRY
Je to nekrolog a slzička za naší zlatou kamarádkou.
Bára měla 3 VELKÉ KAMARÁDY: psi Aríka, Boba a Rendyho.Všichni, včetně Báry, byli staří 15 let a všichni se objevili stejně v ulici Vladivostocká. Jejím počestným životním milovníkem byl Rendy, dokonce když za ním jednou běžela přes silnici, tak jí nezodpovědný řidič osobního auta zle porazil. Postupně během 1 oku, odešli    všichni do psího ráje a Bára je následovala jako poslední z party. Velký zlatý retrívr Arik byl dobrák od kosti, byl jako její brácha a ochránce, černý střední pudl Bob jako její nápadník, ale velký milovník byl bílý střední pudl Rendy (o něco větší jak Bára). Do čveřice patřila jako jediná fenka naše Bára - aprikot střední pudlice. To byli největší kamarádi na naší ulici. Arík umřel na jaře 2008 a Bob na podzim. Rendík umřel koncem února 2009 a Bára 11. března téhož roku ve 14.50 u veterináře MVDr.Naxery, který o ni celý její život pečoval. Tehdy jsme prvně k němu Báru nesli v tašce - už nemohla chodit, a asi už čekala na toto vysvobození. Předtím totiž asi 3 měsíce zvracela, neudržela moč (pořád nosila pleny) a nejedla. Poslední dny spala na křesle a já vedle ní na pohovce a hladil jí. Při zpáteční cestě od Naxery jsme s Čůďou nemluvili, ale po příchodu domů jsme brečeli jak malé děti.
Bára byla ze 7mi štěňat, narodila se v Libochovičkách a Čůďa jí dostala jako dárek k narozeninám. Od malička byla mazlíček rodiny, učenlivá, chytrá (někteří psi jsou chytřejší než jejich páni), když jsme čas od času přijeli na Lužiny, tak hned věděla, kam má jít a vedla nás. Milovala oba Michaly, když přišli na návštěvu, tak se radostí až zajíkala. Ovšem největší její mazel byl Martin. Pro venčení jsme měli stálou trasu - kolem bloků domů u Slávie, ale její milované místo bylo hřiště pozemáku. Tam jsme seděli a házeli jí míček nebo kamínky. To byla vlastně její doména - nošení balonků a kamínků. Na chalupě přidala i nošení klacků. Čím větší, tím lepší. Když někdo přišel k nám domů na návštěvu, už mu nesla balonek. Kdo se dal nachytat tak musel házet - na chalupě to pravidelně odnesl Láďa Havlík.
Vzpomínek na Báru máme hodně, jsou úsměvné a milé.
Barunko - scházíš nám všem.


Tomsovic zvířena I. díl

18. května 2010 v 13:46 | Pupša

      Tomsovic   zvířena



No abych to moc nepřeháněl, v podstatě se jedná o pejsky a kočičky.
Na úvod si vypůjčím úryvek Roberta T. Sharpa z knihy Psi že nesmějí do nebe? (orig. No Dogs in Heaven?):
"Zvířata při nás stojí ve zdraví i v nemoci, v dobrém i zlém, v bohatství i chudobě a nepotřebují k tomu žádné přísahy, prstýnky ani svatební dort. Naši zvířecí přátelé nás berou i s našimi vadami. Vzhlížejí k nám a myslí si, že jsme úžasní, i když kromě nich si to o nás nemyslí už nikdo. V jejich očích nemáme žádnou "minulost", pouze přítomnost a v té jsme dokonalí a budíme velké naděje. Dávají nám najevo, že vůbec nezaleží na tom, co jsme zač, že jim je jedno, jaké máme nedostatky, zkrátka nás berou takové, jací jsme, a milují nás."
Myslím si, že ten, kdo měl někdy nějakého zvířecího mazlíčka, mi dá určitě za pravdu. Já vás chci seznámit s některými, rodině obecně známými skutečnostmi, o kterých si myslím, že by bylo škoda na ně zapomenout. A navíc chci ještě zaznamenat některé příhody našich známých (pokud si je ještě pamatuji).
Tak do toho!

Stvoření světa podle psů:      

1. den Stvoření světa stvořil Bůh psa!
2. den stvořil člověka, aby psu sloužil.
3. dne stvořil Bůh všechna možná zvířata,
    hlavně koně, aby případně sloužila psu za potravu.
4. dne stvořil dřinu, aby člověk mohl pracovat pro dobro svého psa.
5. dne Bůh stvořil tenisák, aby ho pán mohl házet a pes aportovat anebo také neaportovat.
6. dne stvořil Bůh veterinární vědu, aby udržovala psa zdravého a jeho pána na mizině.
7. dne chtěl Bůh odpočívat, ale musel jít vyvenčit psa.

O kočičkovi a pejsánce

Já vím, že ten nadpis je blábol, ale nechci dělat nekalou konkurenci Josefu Čapkovi - jako že chci opsat jeho pohádku O pejskovi a kočičce. Blábol je to i proto, že se ve skutečnosti jedná o kocoura a fenku. Tato dvě zvířátka totiž patří do hejna domácích živočichů, které naše Čůdinka chovala, některé ve spolupráci se svými syny. Jedná se o výrazně dominující zvířátka, zastiňující křečky, králíčka a různé druhy akvarijních rybiček.
Osobně se sám před sebou stydím, protože již léta zapisuji události rodiny do svých kalendářů, ale o Zrzkovi ani zmínka!          Pupšo styď se !

Kočiček - což byl bílo-zrzavý kocourek ZRZEK

Jako každá pohádka či příběh začíná: byla jednou… a tak i naše povídání (spíše pracně vydolované vzpomínky) začíná tím, že jednoho dne roku 1971, tak nějak před vánoci, přinesla Čůdinka z  práce "něco" v tašce. Kluci se na tašku vrhli, co jako přinesla za dobrotu! A ejhle - byla tam nazrzlá heboučká kulička, velikosti tenisového míče, která se vešla celá do dlaní. No, něco roztomilého! Kluci zapomněli na nedonesené bonbóny a hned se celá rodina vrhla v kuchyni na zem a všichni se začali muckat s tím maličkým tvorečkem. V kuchyni proto, že tam bylo linoleum, takže kdyby náhodou…První starost byla o mlíčko, toho jsme měli dostatek a našla se i nějaká mistička. Kocourek prvně u nás pil a docela se neupejpal a nemusel se mu strkat čumáček do misky. Druhá starost byla, kde bude spát - takže mu kluci udělali z malé deky kutloch pod ústředním topením, protože kočky mají rády teploučko - no a proč by kocouři měli být výjimkou. Třetí starost byla, kam bude chodit čůrat a kadit - takže zase provizorium, víko krabice od bot a na dno se daly trochu zmuchlané noviny - a dobrý - zvyknul si. Později měl krabici s pískem na záchodě. No a čtvrtá starost byla, jak mu budeme říkat, protože k nám do rodiny přišel beze jména. Po vyplácání všech možných kočičích i jiných jmen jsme se stejně nakonec všichni shodli na jménu Zrzek. Oficiální jméno, hlavně pro zahraniční návštěvy měl Pan Taner (podle jedné divadelní hry). No Zrzek byl kouzelný, bál se myší, do sklepa nikdy nešel. Aby se ale dostal taky ven - do přírody - tak ho rodina vodila na procházku, samozřejmě, že na vodítku. Kdyby totiž posera utekl - tak bychom ho nikdy nedostali zpátky a to jsme nemohli riskovat. V té době kluci Láďa a Michal ještě chodili do školy.
 Při procházkách Čůďa a Michal zaregistrovali, že ostatní kočky mňoukají a Zrzek nic. Ani mňouk - prostě asi odešel od své mámy moc brzo, takže ho ani nestačila mňoukání naučit. No skončilo to tak, že ho, Michal s Čůďou, učili mňoukat! Já přijdu večer z práce a doma škola mňoukání. Základka. Zrzek ani ťuk - jen se tak díval na Čůďu a Michala, co to blbnou?! Prostě škola mňoukání zkrachovala, aniž by Zrzek absolvoval alespoň první třídu! Jeho kňoury, když náhodou nějaký vydal, se spíš podobaly přiškrcenému štěkotu psů - asi jak je venku při venčení slyšel.
Jednou ho Michal vezl v tramvaji k babičce do
Karlína, Zrzek se bál a klepal se. Takže logicky, když tramvaj u Masarykova nádraží drcla a v zatáčce zaskřípala - a Zrzek ze strachu vyskočil z tašky a běhal jak šílenec po tramvaji a pod sedadlama. To bylo v létě, takže Michal byl jen v tričku a než Zrzka chytil, měl obě ruce poškrábané až k ramenům a prohlásil, že už s ním nikam nepojede. Několikrát jsme také vzali Zrzka na chalupu, aby byl v přírodě. Hned první den vylezl Zrzek na starou jabloň, my měli radost, ale on nechtěl slézt dolů, tak jsme ho museli asi po 4 hodinách sundat za pomoci žebříku. Pak už jsme ho raději ven nepouštěli. Taky jsem ho jednou vzal ve Vršovicích do našeho sklepa, aby tam uviděl eventuelní myš. Měl jsem na sobě svetr a Zrzek se ho lehce držel, když jsem ho měl v náručí. Jak jsme výtahem zastavili ve sklepě - Zrzek se ke mně přitiskl, zatnul drápy a za žádnou cenu jsem ho ze svetru "neodpáral" - tak skončila výprava myšilova do tajemných končin sklepa. Na chalupě jsme také nejvíc zaznamenali jeho odpudivý kocouří pach, že tedy jako správný kocour smrdí (a pěkně!). Po příjezdu do Prahy jsme ho nechali u doktora Naxery vykastrovat a byl pokoj. Nejenom, že se pak mazlil ještě víc a navíc voněl i hezkou kočičinou. Na druhou stranu k chování na chalupě nutno podotknouti, že Zrzek byl jinak velice odvážný. Jednou vyskočil doma ve Vršovicích, na opěrku otevřeného francouzského okna v ložnici, která je 1 metr od podlahy a je jen 3 cm široká! A bohužel kovová, takže se nelze drápy přichytit. Zrzek se chtěl podívat z okna ven. Vyskočil na opěrku, která vede napříč otevřeným oknem, samozřejmě se neudržel a spadl z 5. poschodí na chodník! My to ani nezaznamenali, přišel nám to říci nějaký malý kluk. Zrzek byl jak mrtvý, nehýbal se, nejedl, nepil, ale dýchal a byl i přes kůži celý fialový. Pro celou rodinu to bylo utrpení, Zrzek ležel v předsíni a asi měsíc se z toho dostával, ale díky Bohu nechcípnul! Když začal prvně pít mléko z mističky (spíše usrknutí), tak to bylo radosti jako na starém bělidle! Večer nebo i v neděli odpoledne, když se sešla celá rodina poslouchat televizi, museli jsme všichni čtyři sedět na gauči těsně vedle sebe. Zrzek musel být pořád s námi a tak si vlezl napřed jednomu do klína a pak se pomalu začal natahovat druhému členu rodiny přes nohy, až ležel tělem na klíně dvěma prostředním členům rodiny. Protože se ale chtěl dotýkat a cítit všechny - tak se znovu
natáhl a krajních členů rodiny, sedících na kraji gauče, se alespoň dotýkal svýma předníma a zadníma nohama. Prostě nás měl všechny rád, tak nás musel cítit všechny! Pak spokojeně vrněl a co dávali v televizi, to mu bylo ukradené. Pochopitelně my jsme se báli pohnout, abychom ho nerušili, a tak jsme ve strnulých polohách sledovali dění na obrazovce. Po skončení pořadu jsme byli jako ochrnutí. Jednou mi dokonce při sledování televize, spal na hlavě! Vlezl mi na jedno rameno a přehodil si tělo přes mou hlavu. Co ten si dovedl vymyslet za kouzelné a téměř akrobatické pozice, to je k nevíře.
Byl taky bezvadně línej, šel třeba po pokoji, a když to na něj přišlo, dokázal v chůzi padnout na bok a okamžitě chrápat. Ležel na boku tak, jak šel, tzn. nohy natažené do kroku (ne u sebe). Samozřejmě bedlivě sledoval, co máme k obědu, když jsme seděli v kuchyni u stolu, ale přitom nenápadně, jako že ho to vůbec, ale vůbec nezajímá. Čistě náhodně jestli nemáme něco jiného, než co dostává on. V takové příležitosti dovedl vyskočit až na stůl, což Čůdinka neměla ráda. Zrzek to věděl, a proto si lehl jen na kraj stolu a dělal, že ho nějaký talíře, natož jídlo, vůbec, ale vůbec nezajímá. Ani neotočil hlavu a koukal se jinam - prostě žrádlo ho nezajímalo. A jak tak členové rodiny postupně baštili, Zrzek se nenápadně začal natahovat jak žvýkačka (stejný způsob jako když sedíme u televize) a asi po pěti minutách jsme si všimli, že Zrzek protáhl své tělo tak, že byl čumákem až u některého talíře, aniž by nějak viditelně hýbal hlavou nebo tělem! A furt jako, že ho jídlo nezajímá - no prostě jen se tak natáhl! To snad kocouři mohou, co by proti tomu lidi mohli mít! Samozřejmě jídlo nedostal, i když by si ho za ten vynikající nápad a předvedený výkon určitě zasloužil.
Zrzek byl docela malý i v dospělosti a štíhlý, což je u domácího kocoura a navíc vykastrovaného dost zvláštní. Další jeho raritou bylo, že chodil na záchod do záchodové mísy! Dveře na záchod jsme nechávali kvůli němu otevřené a po čase koukáme, že krabice s pískem je netknutá a po bytě také nic, ale v míse byly jeho exkrementy! Vyskočil si na prkénko (v té době bylo ještě dřevěné) a vykonal svou potřebu. Když jsme ho na záchod zavřeli, vyskočil na záchodovou mísu, odtud na dřevěnou skříňku s toaletním papírem, umístěnou na boční zdi u dveří, a tam odtud již packou dosáhl na kliku a otevřel si dveře!!! No k nevíře - všichni známí si mysleli, že si vymýšlíme! Teprve daleko později jsme viděli v televizi šot, kdy podobnou činnost prováděla jedna kočička - ale náš Zrzek byl premiant a nepřekonatelný. Aby bylo jasno - podotýkám, že zadek si neutíral (ten asi až o koberec, pokud to bylo třeba).
Později se naučil skákat z našeho okna v kuchyni, na střechu sousedního domu. Uvažte páté poschodí - a to mu nevadilo! Čůdinka jednou vykoukne z okna kuchyně a na střeše sousedního domu na ní kouká Zrzek! Je div, že jí neklepla Pepka! Zrzka totiž provokovali na střeše vedlejšího domu poskakující holubi, když je pozoroval z okna. Když bylo jednou okno otevřené (a to bylo v létě pořád), tak si na ně vyšlápl. A to i přesto, že už jednou spadnul! Pupša mu pak položil asi dvoumetrové prkno z parapetu okna na okraj střechy, aby se mohl vrátit a nespadl. Takže pak už byly jeho výpravy na střechu pravidelné a my měli pokoj od vrkání holubů.

Nakonec nám ho někdo právě na střeše zastřelil. Zrzek byl asi na kraji střechy, někdo ho postřelil a Zrzek spadnul z té výšky na zem. Ještě stačil zalézt pod jedno auto na dvoře a tam ho později našel Michal, který se o něj nejvíc staral a po příchodu ze školy ho hledal. Odnesl ho domů už bez života, snažil se ho oživit, včetně postřiku vodou ve vaně, ale marně. Pochovali jsme ho v Hostivařském  lese, kde to si pamatujeme, ale kdy to bylo - to jsem bohužel do svých spisů nezaznamenal. Hodně dlouho nám Zrzek scházel a Michal pečoval o jeho hrobeček, dokud nezarostl a splynul s hostivařskou přírodou!


ŘEMESLNÍCI V BYTĚ

29. ledna 2007 v 10:47 | Pupša a Čůďa
Zachraň se kdo můžes - řemeslníci v bytě!
Každá práce v domácnosti mě enormně nervuje. Nesnáším pravidelné uklízení na Velikonoce, na Vánoce, ale i mytí oken a luxování. Vždycky to odře Čůdinka. Někdy jsem do této činnosti zapojen i já - ale trpím! No a co teprve když přijdou do bytu řemeslníci!! To lze přirovnat snad k požáru, jak o tom píše Karel Čapek v jedné své knížce, tuším Zahradníkův rok. No a tak se stalo, že si náš pan domácí - Městský úřad pro Prahu 10 - usmyslel, že v celém bloku domů v naší ulici, zrenovuje kuchyně záchody a koupelny. No zrenovuje - myšleno výměnu stoupaček studené a teplé vody v celém domě, rozvod potrubí do kuchyně a koupelny a nové plynové potrubí. To znamená příslušné stěny koupelny, kuchyně, záchoda a špajzu (prádelničky) vybourat a zpětně zazdít, dát nové obkladačky do kuchyně a koupelny, dlaždice do koupelny, vyměnit umyvadlo, záchodovou mísu se splachovadlem, vyměnit baterie v koupelně (včetně sprchy) a v kuchyni. No práce nad hlavu - úřad měl asi nějakou dotaci na úpravu starých domů a tak jí musel do konce roku utratit. Celá akce trvala asi měsíc, když napřed v celé domě měnili stoupačky a pak postupně úpravy bytů, což představovalo asi deset dnů čóromóro v bytě!
Úpravy u nás začaly 21. listopadu 2006 vyklízením věcí aby se rekonstrukce mohla uskutečnit a nutno podotknout, že Čůdinka tři dny před tím starostmi nespala. Já s Bárou jsme to brali jako nutné zlo, ale že bychom nespali? Tak to teda ne!
Předehra se konala v úterý 21.listopadu, kdy jsme celý den odtahovali a stěhovali nábytek, koberce a ostatní propliety v zájmových prostorách: kuchyň, koupelna, záchod a naše "prádelnička". Přebytečné věci jsem nosil do sklepa, čímž jsem ho zarovnal až do stropu.
Při této bohulibé činnosti mi (nevím jak) spadnul na nárt šroubovák jak jsem oddělával desku kuchyňského stolu. Pochopitelně neměl nic jiného na starosti, jen aby se mi do nohy zabodnul. Kurňa, za chvíli cítím jak pode mnou něco čvachtá a ona moje krev (jako z vola), takže flastříčky a čekání až se udělá stroupek (mám naředěnou krev). Protože se při bourání práší, tak jsme zakryli nábytek celého bytu igelity, sundali obrazy a vše co viselo na zdech a podlahy jsme pokryli papundekly z velkých krabic.
Vlastníakce začala o den později 22.11. již od 7mi hodin, kdy přišli 3 zedníci a "vymlátili" obkladovky - no jak buldozéry - a následně odsekali staré kovové potrubí na teplou a studenou vodu včetně baterií k vaně,umyvadlu a kuchyňskému dřezu. Odstranili vanu a umyvadlo a odstranili kovový přívod plynu-dělali ve všech 4 místnostech naráz. My nemohli dělat nic, natož uklízet - tak jsme jak blbci seděli na igelitem zakrytých křeslech a čuměli na bednu. Jak je známé pořekadlo "Zvyk je železná košile" jsme se přesvědčili hned po sundání hodin v kuchyni a jejich postavení na knihovnu v obýváku. Pořád jsme nakukovali do kuchyně kolik je hodin a pak jsme teprve mrkli na hodiny obýváku. Toho jsme se zbavili až po dokončení všech prací. Pak jsme zase koukali na knihovnu v obýváku, kde jsou hodiny?
Po zednících přišli 3 instalatéři a provedli výměnu umělohmotných trubek rozvodů včetně kovových vývodů a vodovodních baterií s pákovým ovládáním - prostě moderna!. Přidělali kohoutek a odvod vody u pračky, odvod u dřezu v kuchyni a vyměnili rezervoár splachovadla. Nakonec pozdě večer natáhli měděnou trubku k plynu a nasadili uzávěr. To trvalo celý den asi do 20. hodiny a večer již tekla studená a teplá voda k vaně a dřezu a šel plyn!
23.11. odpoledne přišel zedník, zadělal potrubí a všechny díry a drážky, které udělali instalatéři. Obestavěl vanu pórobetonovými tvárnicemi a začistil zdi pro obklady. V kuchyni již tekla voda a zase událost se zvykem: Dosud jsme měli u vodovodních baterií kohoutky na otáčení - teď máme směšovací páku. Několikrát jsem se přistihl jak v kuchyni hledám kohoutky a furt točím! V kuchyni není na ovládání baterie kvůli kredenci vidět a zase mi to chvíli trvalo než jsem si zvykl.
24.11. přišel obkladač se zedníkem a během dne obložil kuchyň a koupelnu a večer položil dlaždice v koupelně. A opět neuvěřitelná věc - jdu si večer čistit zuby a nechápavě koukám kam zmizelo umyvadlo - je pryč!, ještě není přiděláno i když baterie instalovaná už byla.
V sobotu 25.11. přišel zedník a postupně vyspároval kuchyň a pak koupelnu. Konečně jsme mohli uklízet jednu místnost - kuchyň. Čůďa dřela jak bulhar a nechtěla ani jít spát!
Největší radost z uklizení kuchyně měla Bára - konečně má zase pro sebe kuchyň a oba pokoje!
Večer jsme si na noc dali štamprdli Šviháka a jak jsme celý den hákovali a byli utahaní, tak jsme byli po té jedné štamprdli ožralí jak dáni!!! Po jedné štamprdli!!
V neděli 26.11. pokračování úklidu kuchyně. Já už vypadal jako bezdomovec a tak jsem se chtěl oholit. Ouha!! Holení někam uklidila Čůdinka, jako i ostatní věci, vše inteligentně poskládané na gauč v hale, uložené do krabic a řádně zakryté hadry a igelitem. Hrabal jsem se v těch krámech (včetně skla) snad hodinu. Už jsem to chtěl vzdát - ale vydržel a heuréka, našel a konečně i oholil - i když bez holícího mýdla, to jsem nenašel.!
Tento den zedník přidělal poličku v kuchyni a zaplácal díry ve zdi na záchodě, a zabílil fleky na stěnách. Na úklidu se nedá pokračovat, všude (prádelna, záchod a koupelna) ještě budou dodělávat. Večer už ale jako v ráji - umouněnci (jako my) se mohli vykoupat ve vaně. Vana je proti staré objemově menší, ale nám to nevadilo.
27.11. v pondělí instalatér usadil umyvadlo, přimontoval k němu baterii, přidělal madlo k vaně, zrcadlo nad umyvadlo, poličky a věšáček.V kuchyni přilepil lemování u podlahy.
28.11. den pouze pro úklid a nákup v Bauhausu (držák zubních kartáčků a dřez do kuchyně).
29.11 středa. Poslední úpravy. Připevnění držáku kartáčků v koupelně a výměna dřezu v kuchyni.
Čůďa postupně uklízela a večer jsme položili všechny koberce a já "uklidil" další přebytečné krámy do sklepa (máme štěstí - sklep je nafukovací!). Zpocení, ušoupaní, šťastní a dokonce jsme nic nerozbili!
30.11. čtvrtek - Čůďa je neúnavná, luxuje a stírá na čisto prach.
HOTOVO!!!.
Během jednoho roku kompletní malování celého bytu a teď rozvod vody a kachličky!!
Na dva staroušky to snad stačí. Dokonce i já jsem se poslední den dvakrát ponížil (viz starý Homolka ve filmu Ecce homo Homolka): ustlal jsem a navíc vyluxoval!
Když se podívám zpátky, tak to byl krásný koncert pro 10 řemeslníků, neúnavné Čůdinky (která snad vůbec nespala) a jednoho rozuma-pozorovatele. No a co na to Bára? - ta je ráda, že už může na všechna svá místa po celém bytě.

UŽ KAMARÁDI POMALU STÁRNEM...

26. ledna 2007 v 16:46 | Pupša
Úvodní slova písničky Už kamarádi pomalu stárnem a nad svým mládím jen rukou mávnem… předznamenávájí následující úvahu o životě jedince, i když, jak to velice trefně pronesl Josef Švejk: Život lidskej je tak složitej, že samotnej život člověka je proti tomu úplnej hadr.(On to tedy řekl poněkud drsněji).
A čas letí a letí - jako splašení kůňové (jak říká Pepíno) a nedá se zastavit, natož dokonce vrátit. A ve stáří letí čím dál tím rychleji. To co jsem dříve udělal za den, tak mi trvá týden - pokud to vůbec dodělám! No prostě stáří se pozvolna plíží, jednoho sem tam píchne, zabolí a dokonce ho někdy bolí celý člověk. Inu ale, za pár dní mi bude 75 a tak už v tom lítám taky. Ráno se člověk probudí a šátrá kolem sebe, jestli nenahmatá dřevo, jako jestli už neleží v penále - není, takže díky za další dobré jitro.
Když se tak ohlédnu zpátky a nepočítám operaci prostaty v mých 61.létech, tak mě drsné stárnutí začalo po sedmdesátce. Od těch dob mě doktoři pomalu, postupně a nenávratně, uřezávají kousky těla. Začalo to achilovkou na levé noze, pak opíchávání ramen (hlavně pravého), totéž s kolenama což nakonec skončilo laparoskopií (2 díry do pravého kolena). Tím to ale neskončilo, protože docentovi Bartoníčkovi se takto upravené koleno nezdálo a tak mi vyměnil celý kolenní kloub na pravé noze, dal mi ocelový a dokonce americký, heč). Chvíli jsem pak měl pokoj, ale loni zase laparoskopie pravé tříselné kýly a letos mě čeká operace šedého zákalu na obou očích. Taková legrace s tříselnou kýlou: asi rok mě to pobolívalo (já myslel, že je to slepák, ale ne) - takže jednodenní operace (to jako, že tě jeden den operují a druhý den ráno tě vykopnou). Fajn, jenže po čase jsem to cítil zas. Doteďka jsem s tím byl u čtyř doktorů ( chirurg, urolog, neurolog a praktický lékař) a každý mi říkal něco jiného - můžu si vybrat, (hlavně že mají doktoři čárku, že mě ošetřili). Připadal jsem si jako Václav Trégl ve filmu "U pokladny stál", když přišel s kýlou k doktorovi zdravotní pojišťovny. Ten ho prohlédl, dal mu termín operace a poslal domů s tím, aby si na to zatím dával studené. Trégl mu říká, že jejich doktor ho nabádal, aby si na to dával teplé. To doktor z pojišťovny nepřipustil a tak Trégl navrhnul, že by si na to dával vlažné, aby se ani jeden doktor nehněval. Další lékařský zážitek mám s očima - na konci minulého roku jsem šel na běžnou kontrolu po dvou létech s tím, že se mi rapidně zlepšil zrak a na dálku už nenosím brýle. No co bych dlouho vyprávěl, výsledek je takový, že jdu letos na operaci šedého zákalu ( houstnoucí hmota středu čočky způsobuje refrakci paprsků světla a tím i zdánlivé zlepšení vidění). Že prý ten šedý zákal zdeformoval oční čočky k lepšímu - ale časem by se to horšilo. To jeden čumí.
Nedá se nic dělat stáří je tady - už mi lásko není 20 let! a už mi není ani 30 let...
V této situaci jsem se dočetl některých úvah a zaznamenaných výsledků dlouhodobého bádání, které tímto předkládám mým potomkům k zápisu do paměti, jako objektivní pohled na mužnou zralost:
* máš moře času, ale žádný nápad, jak ho využít,
* sedneš si v parku na lavičku, aby ses pokochal přírodou, a usneš,
* líbí se ti čím dál víc mladé holky, ale oslovují tě staré báby,
* příroda ti vzala sílu, ale chuť ti potvora ponechala,
* začínají ti říkat "pamětník", právě v době kdy začínáš zapomínat,
* čím dál víc čteš, ale na konci stránky nevíš o co šlo,
* máš brejle na blízko, na dálku, na šířku, bifokální, trifokální, proti sluníčku a pod., ale pak máš
jedny, které nemají postranici a padají ti s nosu, ale zato jedině na ně vidíš.
* poměrně dlouhou dobu strávíš v posteli ale ne kvůli odpočinku či radovánkám, ale protože
se nemůžeš zvednout,
* na obutí bot už potřebuješ lžíci metr dlouhou,
* do vany lezeš po hlavě, protože neohneš nohy v kolenou,
* ať se uvaří cokoliv, dostaneš po tom pálení žáhy, zácpu nebo repetačku, a šílené větry,
* máš moře zkušeností, ale žádného posluchače,
* když ti někdo přijde přát, aby ses dožil stovky - pošleš ho do háje.
To je jen výběr úvah o stárnutí mužů, některé jsou úsměvné, jiné vzbuzují hněv ale nejraději by je člověk nakopnul. Něco však mají společného - jsou pravdivé (bohužel).
Jsem právě ve stádiu, kdy jejich pravdivost prověřuji. Snažím se o to při zpěvu staré operetní písně "když jaro zaťuká ťuky, ťuky, ťuk, kukačka zakuká kuky, kuky, kuk, vyroste ořeší, každý si zahřeší - táta, máma, kluk - jaro je tady ťuk, ťuk, ťuk" - ale jediné hřešení už je jen dlabanec a hrnec kafe.
Tak milí, zlatí, tohle vás čeká po létech také a proto vám radím berte život vesele, neb kdo se tváří kysele, kdo ho má mít rád!
A abych nezapomněl ještě něco: cvičte, jak to již propagoval sokolský náčelník dr.Miroslav Tyrš, který říkal: Cvičíme proto, abychom umřeli zdraví.
Tak cheers ! Váš Pupša.

JAK ČŮĎA S PUPŠOU POTKALI SEBE

11. listopadu 2006 v 20:17 | Pupša a Čůďa
JAK ČŮĎA S PUPŠOU POTKALI SEBE
Je to až k neuvěření, ale opravdu se neznali od narození a do 15 respektive 17 let svého věku, žili bez sebe jako kůl v plotě, respektive dva kůly a ještě k tomu v jiných plotech. Navíc jeden v centru Prahy na Starém městě pražském a druhý v Hostivaři na periférii Prahy a dokonce na jejím konci. Dál už bylo jen pole, 3 kupky hnoje a venkov. Ale k věci: Čůdinka, která jako malá si říkala Jája Pajaja, se narodila v Poříčanech č.p. 56, okres Český Brod. Narodila se jako dcera, úplně malá a nahá, zdravá a nemluvila, protože ještě nevěděla, že se narodila do české rodiny a tedy, že její rodná řeč bude čeština. Pupšík se ku podivu také narodil a ne že by ho přinesl čáp, jak v příbuzenstvu dlouho kolovalo. Narodil se v Praze-Hostivaři č.568 ( podívejme: už od těch dob jsou zajímavé shody, například tato v číslech domů - jsou oba 56, ta osmička na konci u Pupši už nehraje roli a je to jenom tím, že Hostivař měla víc baráků než Poříčany). Jak si říkal, když byl malý, to si už nepamatuje, ale ví, že mu táta říkal Ňuňu (co to je a v jaké řeči se dodneška nedověděl). Když se narodil, byl také malý a nahatý, a od Čůdinky se lišil jednak pindíkem a pak tím, že řval jako tur (není se co divit - narodil se totiž ve znamení Býka). Zajímavé, že potom pořád spal a máma ho musela budit i ke kojení - ani neměl hlad a při kojení dokonce usínal! Spaní mu zůstalo dodnes, kam se posadí, tam usne a nelibost vzbuzuje tím, že usne i při fotbale. Zato s chutí k jídlu se úplně změnil, teď sbodne na co přijde a už není ani docent, ale přes cent. Jo a ještě něčím se lišil - narodil se jiným rodičům a navíc jako syn.
No a věřte, nevěřte, tito dva žili daleko od sebe, i když v jednom městě, protože Čůdinka se za půl roku po narození přestěhovala s rodiči do Prahy - Střešovic. Vůbec o sobě nevěděli a v podstatě si byli úplně cizí. Až do začátku září 1949! To se prvně uviděli v závodní jídelně Aritmy n.p. Praha Dejvice (dnes už neexistuje, jako řada jiných podniků přesné mechaniky a optiky), kam Učňovská škola v Karlíně Čůdinka nastoupila do učení na jemného mechanika matematických strojů a kde Pupšík začínal 3. rok učení téhož řemesla. Pozor - žádný velký třesk se nekonal! S Čůďou do učení nastoupilo ještě 8 holek a tak starší učedníci očumovali a očumovali.
Přesto, podle historických pramenů, už tenkrát Pupšík (tehdy mu ještě říkali Tom), prohlásil před učedníky z Hostivaře: "s touhle holkou budu chodit!" a ukazoval na krásnou blondýnku (…blondýnky krásné, ty já mám rád…), která tehdy ještě netušila, že se jí jednou bude říkat Čůdinka. Seladonek Tom - ramena, že se musel při průchodu dveřmi natáčet bokem, aby mohl projít - no a pak mu to vejtahovi trvalo půl roku, než se k něčemu odhodlal - zatím jenom kurizoval a prd. V práci se naši aktéři moc neviděli, protože starší učedníci už pracovali v provozech a mladší byli na dílnách v "učňáku". Takže jen oběd a pak, a to hlavně, oba chodili do Karlína do Základní odborné učňovské školy pro mechaniky a optiky a tam o přestávkách bylo možno hodit po holce očkem eventuelně nahodit udičku. Tam se také konečně Stydlín (asi po měsíci) odvážil Čůdinku kontaktovat a navázat první hovor asi v této podobě: "Ahoj. Co děláš? Chodíš do kina? A co zítra, to bys šla? Hele tak kup dva lístky a pudem". Tato romantická mluva Čůďu totálně ohromila, že ještě celá zkoprnělá, při cestě ze školy domů, zašla na Václavák a koupila dva lupeny, pochopitelně ze svého ( a to platí dodnes - to, že Čůďa vše platí). A tak druhý den nastal v kině na Václavském náměstí "Velký třesk" - PUČU byli prvně spolu a během představení se drželi za ruce tzv. "ručkymačky" a bylo jim fajn. To držení za ruce jim kupodivu vydrželo a trvá dodnes, i když dneska v jejich věku je to možná už také podpírání v chůzi, aby neupadli! Co dávali za biják a jak se to kino jmenovalo, to už si nepamatují, kino už přes padesát let neexistuje. Ale od toho Na Příkopech dne se vídali každý den. Jezdili spolu z práce, ale stejně to frajerovi trvalo ještě asi 2 měsíce, než dal Čůdince prvního hudláka. Když jí jednou takhle večer doprovázel domů, tak jí frajer (až na půdu) před barákem v Benediktské povídá - samozřejmě opět romanticky: "Hele, my spolu chodíme už dva měsíce a já ti ještě nedal pusu!" A tak se konečně odvážil a dal! Asi to byl nějaký ušmudlánek - ale to nevadilo. Pupša celý blažený šel na tramvaj a za rohem, (když už na něj Čůdinka nemohla vidět), si zamnul ruce a fujarky si vyskočil a pak už spěchal domů do Hostivaře. Protože zmeškal poslední autobus, tak mazal ze Zahradního města pěšourem až na Hornoměcholupskou. Tenkrát snad udělal světový rekord - svět je přece krásný! Čůdinka si ten večer nemyla obličej. To bylo vzplanutí! ale pořád se jednalo o mladistvé milostné namlouvání, což trvalo až do zájezdu učedníků Aritmy na lyže do Pece v Krkonoších. Tam, takhle jednou odpoledne, frajer odtáhl Čůdinku stranou kolektivu na osamocenou loučku za kopec. Ten rošťák měl asi nějaké úmysly, proč by si jinak sundali lyže (to šlo lehce), ale on stáhnul Čůdince i šponovky! (To už šlo hůř). No podívejme se na toho kujóna! Drůžička a družba na Pak dal Čůdě pod zadeček své obrovské kožené rukavice svatbě Dany Tomsové (dědovy motoristické), aby nenastydla. No jaké to v té zimě a na sněhu bylo, to už si aktéři také nepamatují, ale asi dobré, protože to pak provozují celý život,
ale už nikdy na sněhu. Randili po celé Praze, na Letné, na Petříně (škoda té plisované sukně!), na nábřeží mezi složenými prkny na náplavce. Když večer Pupša doprovodil Čůdinku domů a tajně vniknul do bytu, tak už pod dekou na ně čekal připravený kastrůlek s teplým jídlem - ňam, ňam, který jim tam připravila babča (ale jako že nic neví). Ale věděla ze zkušenosti, že láska prochází žaludkem. No a od těch dob to už "bylo vážné" - jak se říkalo. Následovaly víkendové výlety, návštěvy v Hostivaři, návštěvy Čůdinky za Pupšou do Žatce, kde Pupša študoval "rychlé" gymnásium. Později výlety autem za Prahu, dovolená Soubor Trnka na 1. máje 1953 pod stanem v Samopši u Sázavy,na Lužnici, na populární Kilián, kde jsme se jednou na Velikonoce koupali - brrr to bylo "kafíčko", že jsme se nemohli ve stanu zahřát (tenkrát ještě nebyly spacáky a spali jsme pod dekou). Následovala báječná zimní dovolená v Krkonoších v Rokytnici (ale které dovolené vlastně nebyly báječné?). Do Rokytnice nás vezl autobusem děda Pavlasů a protože nás tam nechával celý týden a v jednom pokoji, tak se s námi loučil: "za týden pro vás přijedu, ale jestli se nevezmete, tak si mě nepřejte!". Další krásnou etapou naší činnosti byly zkoušky a vystoupení tanečního kroužku Trnka při ČVUT strojní fakulty, kde jsme tancovali a zpívali valašské tance a písně. A samozřejmě jsme měli spoustu dalších aktivit, např. procházky a poznávání Prahy. Chodili jsme tančit do tančíren v Praze a i v Hostivaři a co já vím ještě.
To prvotní setkání Čůdinky a Pupši, po 5ti letech v září 1949 mělo svůj "happy end", opět v září: ve 14.hodin 25.září 1954 na Staroměstské radnici v Praze. Jako v té písničce " be happy" nebo snad v pohádce?

Jak Pupša s Čůďou potkali šedý zákal

27. října 2006 v 10:44 | Pupša
Jak Pupša s Čůďou potkali šedý zákal.
PROLOG
Byl to překrásný sluneční podzimní den, s minimem kumulus na obloze a celkem dobrou teplotou přes 20° Celsia. Byla středa (podle starých pranostik - je to třeba!), odpoledne v 15 hodin (pro Míšu 3 p.m.). Praha Dejvice. Širokou ulicí, zalitou sluncem, kráčejí ruku v ruce dva staříci. Usmívají se, rozhlížejí se na všechny strany a vše se jim zdá být krásné i ta ulice a podle klasika Menšíka, si říkají tady bychom chtěli žít.
JEDNÁNÍ PRVÉ - OČI
Jednalo se o pravidelnou kontrolu po dvou letech. V čekárně byli jen dva lidé (nebo osoby ? - já nevím) a tak jsme dlouho nečekali, neb jsme byli objednaní pomocí Bellova přístroje. Nejprve povolala sestřička na forhond mě - já prostě musím vyžrat všechno nejhorší (nebo nejlepší ?). Paní doktorka Boženka Gollová (pro nás je to milé jméno - připomíná Natašu, ale nemají spolu nic společného, kromě jména) po juknutí do karty pacouše mě vybídla: posaďte se - sem né, támhle, bradu si opřete o tuhle opěrku a přitiskněte čelo a už si člověk nezavrtí (tedy hlavou) a ani mluvit pořádně nemůže, protože při mluvě se spodní čelist pohybuje směrem dolů, ale tady nemá kam. Zhasla světlo, já vytřeštil oči, doktorka si sedla naproti mně a už mi prvním přístrojem zkoumala oční mohutnost - čili dioptrie. Pak přístroj odsunula stranou a posadila mi na nos jakýsi monokl s vyměnitelnými skly a šup, už jsem musel číst - ale nikoliv znaky na zdi jako obvykle, ale na jakémsi podnose s držadlem, rádoby knize. Ten tištěný podklad měl písmena různé velikosti a z toho paní doktorka usoudila, že se mi, před dvěma léty přidělené dioptrie, vylepšily a to jak na dálku o celou dioptrii, tak i na blízko i když zde jenom o půl dioptrie. To bylo radosti na starém bělidle! A šup na druhý přístroj. Tady zkoušela oční pozadí a zase brada sem, čelo tam a dívejte se do dálky - napřed pravé oko! No je to pěkná sranda, ona tma jak v pytli a já se mám dívat do dálky. Na chvíli jsem zapochyboval jestli jsem vůbec na očním, jestli nejsem u Chocholouška. Vidíte tu lodičku ? Po chvíli opravdu uprostřed tmy jsem uviděl barevný flek, který by mohl představovat lodičku namalovanou Picassem. Zažbrblal jsem, že ano. A šup levé oko, tady už jsem tu lodičku v dálce opravdu viděl, ale byla tak prťavá - asi byla až u Austrálie! Resumé: oční pozadí máte dobrá! No to potěší každého, tak proč né penzistu. Stejně si ale myslím, že kdyby místo lodičky tam dali fotku nahé slečny, že by se zrak zlepšil každému. Alespoň chlapovi. Konec konců pro ženský by tam zase mohl být nahý Apollon. Mezitím mě paní doktorka zahnala na další židli ke třetímu přístroji - proč né, vždyť jsem si celý život platil nemocenskou, tak ať se o mne stará. Uspokojen předchozím vyšetřením, že mám vše v pořádku, ba co dím, že je to lepší než při poslední kontrole, jsem na třetím přístroji (opět brada, čelo) znovu vejral do dálky. Paní doktorka zírala na druhé straně přístroje. Zírala, něco se jí nezdálo a tak zase zírala, zírala a pak mi povídá: musíte na operaci - máte šedý zákal! A prd! Svět se zhroutil. Když jsem se trochu vzpamatoval povídám doktorce, jak je to možné, doteďka mi mažete med kolem pusy jak jsem na tom bezvadně a najednou operace! (také se říká: když ptáčka lapají, hezky mu zpívají). Tak mi to Božka vysvětlovala: oční bulva a oční čočka je něco jiného, vy máte oční bulvy v pořádku, ale oční čočky máte deformované - proto se taky paradoxně zlepšila vaše dioptrická mohutnost. No jó, doktoři, ty mají vždycky pravdu! Na otázku, kdy chci jít na operaci, jsem jí odpověděl, že zítra nemám čas, ona na to, že to není zase tak akutní, takže klidně později. A tak jsem jí alespoň ukecal, že až po Novém roce, že bych rád chtěl ještě vidět na vlastní oči v televizi na Vánoce a na Silvestra moje oblíbence: Bohdalku, Novotného, Polívku, Brožovou a ceckatou Halinu Pawlovskou - ha, ha! Hodná paní doktorka, dojatá, se slzou v očích, mi to dovolila.
Pro vás, milá rodino, pamatujte si z toho poučení: na třetí přístroj už nechodit!
Do ordinace nastoupila Čůdinka, rozšafně si s Boženkou popovídaly (hlavně že chlapi jsou poserové, atd.). No a zatím co já v čekárně vnitřně brečel a přemýšlel kolik asi stojí bílá hůl a zda bych jí nemohl dostat zadarmo na pokladnu, Čůďa - naše sluníčko, vyšla celá rozzářená - dostala recepty na nová skla a má prý vše OK (jak říká naše Helena). Ze srdce jí to přeji, ale přesto se nemohu zbavit dojmu, že paní doktorka nechtěla zdeptat naráz celou naší rodinu a tak si Čůďu zatím odsunula na pozdější dobu. Jen počkej zajíci!
JEDNÁNÍ DRUHÉ - SKLA
Po cestě k optikovi, který je hned za rohem na Třídě československé armády, mě Čůdinka utěšovala. Takové ty řečičky pro malé děti, jako že ona má taky šedý zákal a že ho má vlastně každý a že je to lepší než zákal mlhový či úplná tma. A dál vedla utěšující hovory jako že Slovan má bratry na celém světě, že datel má tři vratiprsty a tak jsme došli, vzájemně se podpíraje, až firmě Skala, která sídlí hned za rohem na té prosluněné ulici, která se nám zdála být tak krásná. Ujal se nás postarší pan vedoucí, zosobněná galantnost. Čůdinka vyndala recepty a pan vedoucí rozehrál velkolepý koncert, jak se má správně prodávat a nabízet zboží - tak jak to známe z čb filmů. Čůdinka měla recepisy na skla a sice na čtení a do dálky. Pan vedoucí však měl jiný plán (chtěl jí prodat nějaká drahá skla) a tak hned: mladá paní sem, mladá paní tam, jak se díváte na televizi a jak vám to jde při vaření, neříznete se při krájení mrkve? (jako kdyby zrovna u mrkve docházelo k ořezávání končetin a u ostatní zeleniny ne). A mladá paní se vrtěla, sem tam pípla kolik by to stálo - ale on zase: nekoukejte na peníze, chtějte kvalitu. No samozřejmě, že mladou paní ukecal (a ten starý pán, co stál vedle ní - tedy já - jen zíral) a tak, protože chtěla brýle půlené (na dálku i na čtení), jí vysvětlil, že tyto skla se brousí a je tam tvrdý přechod od blízka na dálku a pro přechod se musí zvedat nebo sklánět hlava. Kdežto jím nabízená skla mají přechod plynulý a dokonce jí omožňuje dívat se na věci ve střední vzdálenosti. A tak Čůdinka bude vidět s jedněmi brýlemi na dálku, řídit auto, číst knihu, vařit, dívat se na televizi a týrat počítač. No nekupte to - a ještě ta cena: 2500 Kč. V této fázi jsem se přidal do excelentního výkonu kabaretiéra, koncertního virtuóza a obchodníka (v jedné osobě) i já, s otázkou - to je cena za celé brýle? Pan vedoucí považoval tuto otázku přinejmenším jako unfair ránu pod pás. Vysvětlil mi, že se jedná o specielní hmotu a specielní technologii a že cena je pochopitelně jen za jedno sklo. Suma sumárum pro Čůdinku tedy 5 tisíc. Dovolil jsem si špitnout, no a co obroučky? Obchodní elegán nám sdělil - to je přece zvlášť a už vybalil vzorkovnici obrouček - mladá paní tyto by se k vám hodily, nebo podívejte tyto vám jdou k pleti! No nebudu to prodlužovat: 7 tisíc celkem! Ještě jsem se zmohl na zoufalý dotaz - co pouzdro na brýle? Hodil po mně opovržlivý pohled - to už nějak uděláme. Tím mě doslova odzbrojil - no nekupte to! Pouzdro v ceně! Jen doufám, že jí v závěrečné fázi, brýle nezabalí do novin, hlavně do AHA, protože bez nich by Krampol nevěděl čím je! Tím ale neskončila anabáze u optika. Čůdinka musela ještě absolvovat asi 20 minut vyšetření na různých zařízeních, (narovnejte se, sem se dívejte, otočte se atd.) - to aby měli podklady pro výrobu nových skel. Tak to jsme ještě nezažili - a přiďte za 14 dní! Fajn - vyšli jsme na ulici, která se nám před dvěma hodinami zdála být tak krásná - teďka trochu zešedla (jako můj zákal), no ale co, hlavně aby Čůdinka dobře viděla a byla spokojená. Vždyť si to holka zaslouží. A furt je to lepší než můj šedý zákal (kdyby byl aspoň červenobílý!).
Tak a milá rodinko pro vás z toho plyne poučení: lepší je být zdravý a bohatý než chudý a nemocný!

Kam dál